*Kapitola 01 – Na hranici smrti (upravená verze)

Chci jen upozornit, že některé kapitoly mají přidané, jedno slovo, jindy větu nebo i odstavec. Nepamatuji si u kterých jsem co opravovala. Prosím nekamenovat, budu sem dávat i kapitoly, které nejsou vůbec změněné. Ale aby to bylo ucelené, nakonec až tu budou všechny kapitoly, tak staršího Cherubína smažu. Vím, že jste komentovali přechozího Cherubína, ale nové komentáře potěší i tak.

Kapitola 1 – Na hranici smrti

    Po návratu ze školy, skončil Harry Potter na prázdniny u svých příbuzných v domě na Zobí ulici číslo 4, Kvikálkov, Surrey. Z duše ho nesnášel, nezažil tu totiž nic jiného než jen útlak a odstrkování. Mohl by vykládat, ale to by na to musel mít síly.

      Pro lidi z této ulice to byl jen obyčejný pobuda, který se vrátil z nápravného zařízení u Sv. Bruta, na prázdniny, jak často a rádi o něm vyprávěli jeho příbuzní. Chlapec se sem nehodil, nezapadal do měřítek této čtvrti, kde všechno bylo jen obyčejné a mělo jasný řád. Už když jste se podívali na jejich domky, bylo poznat, jak to tady chodí. Byly jeden jako druhý vedle sebe, upravené trávníky a zahrady kolem domků na chlup stejné. Každý, kdo se jen trochu lišil ze stanovených měřítek, byl špatný a vyřazen z kruhu sousedů. Proto tak Dursleyovi dbali, aby nikdo o tom Potterovi nezjistil pravdu.

     Pro kouzelníky to byl „chlapec, který přežil“ smrtící kletbu a také Vyvolený, který by jich měl zbavit zla, které se znovu objevilo. Nezajímalo je, že je Harry ještě příliš mladý, nebo že by měl i jiná přání a touhy, důležité bylo, že mají někoho, kdo se o vše za ně postará. Přestože ho minulý rok považovali za blázna, ale to jim nebránilo v tom, aby po posledních událostech obrátili o 180 stupňů a obraceli se na něj s jejich problémy.

    Sám Harry se cítil zničený z událostí posledních dnů a nezajímali ho postoje mudlů ani kouzelníků a už vůbec ne nějaká válka dobra a zla, topil se totiž příliš ve svém smutku. Ztratil posledního člověka, kterého považoval za svou opravdovou rodinu. Byl to jeho kmotr Sirius Black, ostatní ho měli za zločince, ale pro něj to bylo světlo ve tmách, teď už nemá nic. Navíc si vyčítal jeho smrt. Kdyby víc cvičil a nenechal se oklamat tou zrůdou, co si říká Lord Voldemort, mohl tu ještě být. Věděl sice, že má své přátele, na které se může spolehnout, ale teď a tady byl sám v tomto pekle. Na jejich dopisy, které mu chodily denně, neodpovídal, neměl náladu na jejich soucit, vždyť nikdo nemohl vědět, jak se opravdu cítí, oni nikoho ze své rodiny neztratili, snad jen Remus Lupin, což byl Siriusův nejlepší kamarád po Jamesovi. Přesto tak nějak cítil, že ani ten by mu nemohl dát tu podporu, co potřebuje.

    Prvních pár dnů se ještě snažil vycházet se svými příbuznými: tetou Petúnií a strýcem Vernonem. Když na něj ráno hulákali, aby jim udělal snídani, bez řečí tak vykonal, stejně tu neměl, co jiného na práci. Dokonce i sekal trávník, zaléval a plel zahradu a to vše bez odmlouvání. Ale čím více času ubíhalo od smrti jeho kmotra, tím více se začal uzavírat do sebe a svých myšlenek, až nakonec přestal úplně vycházet ze svého pokoje, který, když jste poslední dobou sledovali, vypadal nepořádněji než obvykle. Harry tady nikdy moc neuklízel, nepovažoval to totiž za svůj pokoj, jak by také mohl, když měl denně na talíři, že ho zabral svému bratranci a ten se teď musí chudáček uskrovnit jen s jedním pokojíkem.

    Po zběžném zhlédnutí pokoje, kdybyste měli tu čest tam vstoupit, byste zde našli starou postel, která byla neupravená a pod zmuchlanou pokrývkou jste mohli spatřit chlapce, stočeného do klubíčka. Omlácený stůl, na kterém byly neotevřené dopisy od přátel, od začátku prázdnin neotevřel ani jeden, a proto se mu pošta na stole vršila. Židle, přes kterou leželo Harryho pokrčené oblečení, které si vysvlékl před několika dny, kdy naposled byl venku z pokoje. Jedna skříň, u které dveře držely jen na dobré slovo, pozůstatek po jeho bratranci. Dále po zemi poházené věci z kufru, jak se vrátil z Bradavic: kotlík, pergameny, brka a učebnice atd., prostě vše co takový kouzelnický učedník potřebuje ke svému studiu. Když se zavřel ve svém pokoji, přestal se všemi komunikovat.

     Vycházel totiž jen, když potřeboval koupelnu. Přestal úplně jíst, i když moc velký rozdíl v tom nebyl, vždy tady dostával jen spálené nepoživatelné jídlo a to ještě velmi malou porci, dle jeho příbuzných nebylo zapotřebí, aby jim ujídal z jejich majetku.

    Byl stále unavenější, jednak protože nejedl, a pak také skoro vůbec nespal, není se co divit, vždyť ve svých snech prožíval své nejkrušnější chvilky, co zažil, a proto raději dával přednost bdění, před sněním, přesto všechno vždy se mu na chvíli podařilo usnout. Každou noc byl na Odboru záhad a viděl, jak Siriusovu tvář opouští posměšek, který patřil jeho sestřenici, s kterou tam bojoval a byl nahrazen překvapením, se kterým padal za závěs oblouku, u kterého stál. Pokud se mu nezdálo o kmotrovi, objevil se na hřbitově, kde viděl nevidoucí oči svého přítele a spolubojovníka ve čtvrtém ročníku o Pohár tří čarodějných škol. Nejvíce ho však rozrušoval sen o jeho rodičích. Poslední dobou se mu vracely sny o tom, jak si pro něj přišel zlý kouzelník, když byl miminko. Stále slyšel křičet svou matku, na kterou si jinak nepamatoval. Tak to pokračovalo ještě nějakou dobu, ale to už Harry nevycházel ze svého neuklizeného pokoje a jen ležel, civěl do stropu a utápěl se ve svém smutku, kterého byl plný. Kdo by se teď na toho chlapce podíval, zděsil by se. Vypadal spíše jako mrtvola, bledý jako křída, vlasy dlouhé a rozcuchané do všech stran, tělo vychrtlé jenom kosti na něm chrastily, jediné co nezůstalo změněné, byla barva očí – ty byly smaragdově zelené, i když bez lesku; a samozřejmě také jizva ve tvaru blesku, která ho, ještě jako malé nemluvně, proslavila. K mrtvému už taky neměl daleko, kdyby se jednou v noci nestala podivná věc.

    Bylo už k půlnoci a u Harryho v pokoji se objevila nejasná bílá záře, která postupně zesilovala. Harry skoro nevnímal své okolí, ale tento jas si přitáhl jeho pozornost. Když byla záře neúnosná a nutila Harryho zavřít oči, objevila se v ní bytost. Chlapec nerozeznal na první pohled, jestli je to muž nebo žena, až se ta bytost ozvala.  

     „Harry, Harry, copak to děláš? Takový mladý život a ty ho chceš zahodit! Vím o tvé bolesti, která se ti teď zdá nepřekonatelná, ale přeci jen to není důvod ke smrti, nejsi sám, jež trpí, navíc ty jsi silný, i když teď se ti zdá, že vše je ztraceno, přesto o tobě nepochybuji, že to zvládneš,“ ozval se mírný melodický mužský hlas.

    „Kdo jste?“ ptal se chraplavě Harry, není se čemu divit, vždyť svůj hlas už nějakou dobu nepoužíval.

    „Já jsem Michael, přesněji řečeno archanděl Michael, Harry,“ mírně se pousmál anděl.

    „Na které straně jste? Na straně Fénixova řádu a nebo Smrtijedů? A co vlastně chcete po mně? Nebo jste si snad konečně pro mě přišel – říkal jste přeci, že jste anděl? Setkám se brzy se svými rodiči?“ kladl zvědavé otázky Harry, teď už se šťastným výrazem na tváři, když si představil, že to dokázal a dostane se konečně za lidmi, které má rád a kteří mají rádi jeho.

    „Ne, Harry, nepřišel jsem si pro tebe, sice jsi už skoro dokázal zemřít tím, že nejíš a jen se utápíš v žalu. Jsem Boží posel, a proto jsem ti přišel, dát naše poselství. Něco, co bys měl vědět a už není nikdo další, kdo by ti to řekl. A také proto, abych ti dal nový smysl života, když teď nemáš nikoho, kromě svých dobrých přátel, nezapomínej na ně, Harry. Vím, že útěchu ti zatím oni dát nemohou, přesto je nezatracuj a spoléhej se na ně. Je toho více, proto bych byl rád, kdybys mi věnoval celou svou pozornost a nepřerušoval mě, pokud to bude možné. Až skončím, můžeš se ptát, ano?“ odpověděl zase mírně Michael.

    „Ano,“ ozvalo se od Harryho.

    „Harry, jsi dědicem Godrika Nebelvíra, tuto informaci teď máš jen ty jako jediný žijící člověk či kouzelník, samozřejmě že to víme my, andělé, a byl bych velmi rád a navíc ti doporučuji to nikomu neříkat, ani svým nejlepším přátelům, alespoň prozatím. Jako jeho dědic získáš jeho moc a vlastnosti, které měl za svého života, ale ne všechny najednou, nýbrž postupně, přeci jen byl dost magicky nadaný a tvé tělo by to nemuselo unést. Dále mám pro tebe další nabídku, kterou můžeš, ale nemusíš přijmout, rozhodnutí zaleží jen na tobě. Protože jsi tak mladý a měl si těžký život bez rodičů, které ti zlo vzalo dříve, než si je stačil poznat a navíc máš to nejčistší srdce plné lásky, se kterým jsme se za poslední dva tisíce let setkali, usnesla se naše rada, jako prvnímu a doufáme i poslednímu smrtelníkovi dát ti do vínku moc andělů, nevíme přesně, co se může stát. Pochop, nikdy tuto moc neměl nikdo jiný než anděl, a proto ti nemůžeme nic zaručit. I tuto moc budeš objevovat postupně, jaké vlastnosti budeš mít jako anděl, vyplyne v budoucnu, protože jak už jsem říkal, žádný člověk ještě tuto moc nikdy neměl. Pokud budeš souhlasit převzít obě moci, objeví se ti na rameni dva symboly – jak Nebelvírův, tak i Andělský. Má to ovšem jeden háček, pokud bys ses někdy přidal na stranu zla, tak tě to zabije, bez rozdílu jestli tvůj prvotní úmysl byl dobrý. My andělé jsme jen bytosti dobra,“ odmlčel se Michael, ani on sám totiž netušil, že to tak úplně není pravda.

    „Když budu mít na rameni ty symboly, může je někdo vidět, a vy sám jste říkal, že to nikdo nemá vědět a také, jak můžu být dědicem Godrika?“ ozval se opět i přes slib, který Harry dal andělovi.

    „Harry, ty symboly, i když někdo uvidí, tak nebude mít zdání, co znamenají – nenajde je nikdo v žádné knize. Náš znak andělů není nikde k nalezení, protože jak už sem ti říkal, k předání moci nikdy nedošlo u smrtelníka a znak Nebelvíra se nedá také nikde vystopovat, o to se už postaral sám Godrik, kvůli ochraně svých potomků a navíc, našel si ty nebo tvá přítelkyně Hermiona zmínku o zakladatelích? Ne, vidíš, a proto si budou jenom myslet, že chceš být zajímavý a dal sis vytetovat nějaké obrázky na rameno. Vím, že to nesnášíš, ale pro utajení tvých budoucích schopností, pokud je přijmeš, je to ideální řešení. Ještě bych tě měl asi upozornit na jednu věc, dřív než se rozhodneš. S tím že přijmeš naši moc, se ti změní i trochu povaha, budeš se na svět dívat jakoby z třetího pohledu, zůstaneš chladný a klidný i v situacích, kdy jindy by si vypěnil s tvou výbušnou povahou po svém biologickém otci. Jak tě ovlivní povaha od Godrica s naší mi není opět známo. To je asi tak vše, co jsem ti měl říct, teď už se musíš rozhodnout sám. Souhlasíš tedy? Rozmysli se dobře. A k tomu jak je možné, že jsi dědic Godrika? Vím, na co myslíš, neboj se, já to nikomu neprozradím, ale abych se vrátil k tvým pochybnostem. Jsi jeho dědic, i když to nikde není psané, tak mocný kouzelník si musí ochránit svou rodinu a navíc tak jako ty i on bojoval proti zlu, proto to veškeré utajení, ale to už ti jistě vysvětlí tvůj předek, se kterým se určitě setkáš v nejbližší době, “ vysvětloval trpělivě Michael.

    „Ano, souhlasím přes ta všechna upozornění, které jste mi dal. Nechtěl bych zklamat svého předka Godrika a ani Vás anděly, je mi ctí, že jste si vybrali zrovna mě, i když nechápu zcela přesně proč,“ rozumoval Harry.

    „Dobře, Harry, tím že si se rozhodl tak rychle, ti udělám dědičná znamení, teď tě to bude trochu bolet, tak se nelekni!“ oznámil Michael a poprosil Harryho, aby se k němu otočil zády a svlékl si své pyžamo.

    Anděl se svým soustředěným pohledem zahleděl na záda Harryho a pozvedl ruce, když Harry učinil tak, jak ho anděl požádal. Objevily se dvě koule plné světla, v jedné bylo světlo bílé a v druhé bylo rudozlaté, ty se pak rozletěly k Harrymu, který byl otočený zády, a tak neviděl co se děje. Najednou Harry pocítil mírnou bolest nad levou lopatkou, nebylo to nic strašného, zažil už horší, jen to trochu bolelo a pálilo, brzy vše však ustalo.

    „Harry, měl bys začít jíst, aby si nabral síly na své nové úkoly, a protože vím, že tví příbuzní ti to neumožní, přenesu tě do tvého domu,“ poznamenal Michael, když dokončil dědičná znamení nad Harryho lopatkou.

    Harry se opatrně otočil a zůstal na něj koukat jako vyoraná myš, když se trochu vzpamatoval, bez rozmyslu vyhrkl: „Jaký můj dům? Já nemám žádný svůj dům.“

    „Harry, Harry, tím že jsi přijal své dědictví, tak si nabyl i svůj majetek. Snad si nemyslíš, že tvůj předek bydlel na ulici?“ usmál se Michael a stále pozoroval Harryho, který se stále nemohl vzpamatovat ze slov, kterému teď sdělil anděl, který stál před ním.

    „Aha, to mě nenapadlo, ale nikde se nepíše, že by Godrik nějaký dům měl a kde,“ ozval se zase Harry, kterému to dnes moc nemyslelo.

    „S tebou je to těžké, Harry,“ zase se usmál Michael, „samozřejmě, že Godrik měl dům, a já dobře vím, že o něm nikde není zmínka, a to je jen dobře, budeš tam v bezpečí, o což nám teď přeci jde a nikdo tě nenajde, tak budeš mít čas ovládnout alespoň z části svou moc! Ale teď už dost řečí, dopovíme si to až u tebe doma. Chyť se mě za ruku, Harry, ale pevně ať se neztratíš a hlavně se nelekni,“ upozorňoval ho ještě anděl.

    A tak Harry už nemluvil, vstal, sbalil si svůj kufr, jak nejrychleji mohl, a jak mu jeho omezené síly stačily. Nezapomněl na své koště, které dostal od svého kmotra a hlavně svou jedinou kamarádku v tomto domě, svou sněžnou sovu Hedviku. Když si byl jistý, že na nic nezapomněl, přistoupil k Michaelovi a chytl se ho pevně za ruku a zavřel oči.

   S přemísťováním neměl žádné zkušenosti, proto nevěděl, co má čekat. Když to Michael viděl, jen se mírně usmál a soustředil se, začínal mít tohoto jedinečného chlapce rád se všemi chybami, ale i klady. Pro Harryho to byl zvláštní pocit, bylo to, jako by se rozplynul a hlavně nebylo slyšet, žádné hlasité prásk, jako když se přemísťují kouzelnici. Ani nemohl, protože andělé se nepřemisťují, ale teleportují.

    V pokoji se zase objevila jen bílá záře, která osvětlila celý bývalý Harryho pokoj, který vypadal už trochu uklizeně a po andělovi ani po „chlapci, který přežil“ nezůstala památka. Hlídka před Harryho dočasným prázdninovým bydlištěm nic nezpozorovala, žádná světla v Harryho pokoji a ani netušila, že je jejich hlídaný objekt pryč. Andělé neboli Boží poslové se přeci nezjevují každému na potkání.