Kapitola 01 – Něco se děje

Přidávám slibovanou kapitolu, tak hezké počtení a doufám, že mi zanecháte nějaký koment a hodnocení, ať vím, jak se Vám tato povídka libí, či nelíbí.

Kapitola 01 – Něco se děje  

   Opět se začalo stmívat a nastávala doba, kterou jsem poslední týdny neměl rád. Nemohl jsem spát, když jsem nebyl unavený až na smrt, tím jsem své příbuzné přiváděl k šílenství, jen svou přítomností v domě. Mé výkřiky bylo slyšet po celém domě a já jsem kouzlit ještě nesměl, abych si zakouzlil tišící kouzla. Bylo mi teprve 16 let. Proto jsem dost časně ráno vstával a staral jsem se o jídlo pro celou rodinu. Uklidil a dělal různé jiné domácí práce, aniž by mi co přikazovali. Když jsem udělal vše, co jsem si myslel, že bylo třeba, ještě jsem se šel zeptat, co dalšího by bylo zapotřebí udělat. Jak prázdniny pokračovaly, tím méně jsem měl práce a tím více se mi vracely v noci noční můry a spánek se mi vyhýbal. Zjistil jsem, že čím unavenější padnu do postele, tím déle budu spát a dokonce i klidněji. Bohužel nastala doba, kdy už nebylo opravdu co dělat na domě ani v domě. Proto jsem si začal hledat nějakou brigádu.

   Měl jsem štěstí a jednu si našel. Hned první den jsem zjistil, že mi bude vyhovovat. Od rána do večera jsem dělal pomocníka u zedníků, což obnášelo: přípravu malty a doručení ji na místo, přesun materiálu a nakonec jsem pomáhal i se zednickými pracemi. Mistr si mě chválil a dostával jsem i pěkné peníze. Má brigáda měla dvě plus, jedním bylo, že jsem přišel domů, osprchoval se a unaven na smrt padl do své postele a spal jako zabitý beze snů, a tedy i bez nočních můr. A druhým plus bylo, že se má hubená postava začala zaoblovat na těch správných místech. Od vození koleček, se mi utvořily svaly na rukách a běháním po staveništi i na stehnech. Také díky pořádnému jídlu, které jsem měl na stavbě, už nebylo poznat, jaký chudák jsem byl.

   Za své první peníze jsem šel do obchodu, kde jsem si pořídil věci, které jsem potřeboval a které mi byly odpírány celé mé dětství. Kde jsem si koupil zcela nový šatník. S výběrem mi pomáhala taková mladá slečna. Přinutila mě si koupit několikery upnuté rifle a trika, prý by bylo škoda, abych svou krásně vypracovanou a opálenou postavu skrýval. Já na to neříkal nic, jen jsem krčil rameny. Můj nákup pokračoval dále, přinutila mě jít do dalšího oddělení, kde se o mě postarala další prodavačka a dopomohla mi vybrat další doplňky k obnově mého šatníku. Jednalo se o spodní prádlo, měl jsem co dělat, abych se nečervenal. Naštěstí jsem ji vymluvil, nákup tang. Opět mě odvedla do dalšího oddělení, kde jsem si koupil svátečnější oblečení, tedy nějaké kalhoty, košile a sako. Když už jsem byl v tom nakupování, rozhodl jsem se zajít ještě k holiči a do optiky. Když změna image, tak už pořádná. Už dávno jsem se totiž naučil se vytratit z domu, aby o tom hlídka nic nevěděla a opět se nepozorovaně vrátit.  

   S Dursleyovymi jsme měli nepsanou dohodu, že mě budou krýt, zatím co budu na brigádě a budu z domu. Když jsem si to tedy rozmyslel, vydal jsem se do dalšího patra obchodu, tam jsem se usadil u holiče a nechal ho pracovat. Dlouho mě pozoroval v zrcadle a něco si drmolil pod nos. Já jej zvědavě sledoval, ale nezasahoval jsem do jeho práce rukou. Nakonec začal tvořit něco na mé hlavě. Vzal nůžky do rukou a sem tam někde střihl a já mohl jen bezmocně zírat, co se mi to děje. Nakonec vzal ještě strojek a začal mi vystřihávat zátylek. Nakonec mě otočil, abych se v zrcadle neviděl. Začal si něco matlat do mističek a bral stříbrný alobal. Nedůvěřivě jsem ho pozoroval a on jen na mě mrkl a řekl, že mám být trpělivý. Tak jsem zůstal zticha a nechal to osudu. Vzal si štětec a začal mi něco mazat na vlasy z těch mističek. Nakonec to zabalil do toho alobalu a poručil mi přesednout si na jinou židličku. Vrazil mi do ruky časopis a věnoval se někomu jinému. Protože jsem neměl, co jiného na práci, tak jsem listoval tím časopisem. Na rtech jsem cítil, jak mi pohrával úsměv, bylo to po dlouhé době. Nakonec mě holič posadil do židle s umyvadlem a začal mi mýt hlavu. Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Přesto jsem vše trpělivě snášel a byl zvědavý, jak budu vypadat. Dočkal jsem se, když mi vlasy vysušil a vytvaroval do konečné podoby. Konečně jsem se mohl podívat do zrcadla a mě poklesla brada. Díval se na mě úplně někdo jiný. Ten kluk ze zrcadla měl krátké vlasy, jen na jednu stranu měl delší patku, která zakrývala jeho jizvu, byla obarvená na blond. Nahoře měl rozčepýřeného ježka s pramínky do blond a vzadu vybrané strojkem. Byl to fantastický účes, který nepotřebuje moc údržbu a navíc se hodil k mým neustále rozčepýřeným vlasům. Ta blond byla různě stínovaná od zlaté až po stříbrnou a sem tam jsem našel bílé prameny. Vypadalo to extravagantně, ale tak nějak se to ke mně hodilo. Byl jsem spokojený a při placení jsem holiči nechal dýžko. Po této změně jsem se vydal do optiky. Chtěl jsem nějaké pěkné brýle, které by doplnily můj nový účes. Byl tam příjemný optik, který si mě vzal do parády. Změřil mi oči a zjistil, že mám špatné dioptrie. Vybrali jsme pěkné obroučky, které mi zvýraznili oči. Nakonec mě ještě přesvědčil, že bych si měl vyzkoušet kontaktní čočky. Pokud sportuji, jsou nedocenitelné. Vybral jsem si bezbarvé, ale i barevné. Člověk nikdy neví. Bezbarvé jsem si nasadil, jak mě to naučil a brýle s dalšími modrými čočkami jsem schoval. Nakonec jsem zaplatil, poděkoval za radu a rozloučil se. Abych své nákupy měl jak dopravit domů, musel jsem si koupit větší cestovní tašku. Do ní jsem uložil všechny nákupy. Pak mě ještě napadlo, navštívit drogerii a koupit si vše potřebné, co takový mladý muž jako já potřebuje. Uložil jsem to k šatům, co jsem si koupil během dneška a vydal jsem se pryč z obchodního domu.

   Už jsem chtěl zamířit do Zobí, když jsem šel kolem knihkupectví. Bylo takové zastrčené, až jsem se divil, že tu může prosperovat. Nějaká síla mě táhla dovnitř, a tak jsem vstoupil. Obchod byl maličký, všude kam jsem se podíval, byly knihy. Začal jsem se rozhlížet po titulech. Několik mně jich zaujalo a já se rozhodl nakouknout dovnitř. První, kterou jsem otevřel, byla o legendách. K mému podivu byla o všech legendách, proroctvích a věštbách, která kdy kdo vyslovil. Zaujala mě, a proto jsem se rozhodl si ji koupit. Pokračoval jsem v prohlížení a narazil jsem na další knihu. Měla zvláštní název: „Smrt, konec nebo začátek“ a pod tím drobnějším písmem napsáno: „Pán Smrti“. Tato kniha, i když měla tak morbidní název mě přitahovala a já se rozhodl, že si ji koupím také. Bylo tu knih, že ani v Bradavicích jsem tolik neviděl. Procházel jsem polici po polici a narazil jsem na několik zastrčených úplně vzadu. Přistoupil jsem k nim a začal si je prohlížet. Dnes ne po první jsem zůstal s ústy dokořán. Zde jsem našel kouzelnické knihy. Vzal jsem si od každého odvětví tři. Pro začátečníky, mírně pokročilé a pokročilé. Vydal jsem se hledat s knihami v náručí někoho, u koho bych mohl zaplatit. Po dlouhé době se mi podařilo najít staršího mužíčka, který mi začal počítat na kase cenu. U některých titulů se mírně zarazil a pokračoval dále. Poslední byla ta morbidní a on se na mě tak zvláštně zadíval, a pak pronesl: „Můžeme se u Vás dočkat velkých věcí, pane.“ Na tato slova jsem musel povytáhnout obočí a vzpomněl jsem si na slova pana Olivandera. Ten řekl, také něco takového. Konečně mi řekl cifru a já zaplatil a vymotal se z toho podivného obchodu. Má taška byla nacpaná oblečením a ještě knihami. Naštěstí jsem z brigády měl svaly a nedělalo mi problém, nést takové zavazadlo.

   K Dursleyovým jsem dorazil hodně pozdě večer, brigáda byla do sedmi, tak jako každý den, a pak ještě nákupy, holič a optika. Bylo právě deset hodin, poznal jsem to podle toho, že začal zvonit nedaleký zvon na kostele.

   Proklouzl do domu, jeho návratu si nevšimla ani hlídka, ani jeho příbuzní. Vyšel do svého pokoje. Dal najíst Hedvice a otevřel jí okno.

   Ta zvědavě pokukovala po svém pánovi. Nebýt jeho očí, tak by jej nepoznala. Těšilo ji, že začal o sebe dbát. Nakonec odlétla do noci a Harry zůstal opět sám ve svém pokoji.

   Začal jsem si skládat věci do své skříně a vyhazovat ty staré obnošené po Dudleym. Když jsem si uklidil své šaty a drogerii do poliček, začal jsem skládat své nové knihy do malé knihovničky, která zde zbyla po Dudleym. Hlavou mi letělo, že jsem udělal dobře a až mi brigáda skončí, budu se mít čím zabavit. Venku jsem si nechal tu knihu o legendách, abych si mohl před spaním trochu číst a uklidnit své rozvířené myšlenky.

   Kniha ho zaujala tak, že přestal sledovat čas. Dorazil akorát k legendě o nějakých Jezdcích, když na kostele začala odbíjet půlnoc. I když byl zvědavý na tuto legendu, musel zhasnout a uložit se ke spánku. Zítra jde opět na brigádu a byl zvědavý na reakci svých spolupracovníků. Hedvika se ještě nevrátila, a proto nechal okno otevřené. Oddal se spánku po náročném dni, tuto noc se mu nezdála žádná z jeho nočních můr.

   Mladý obtloustlý chlapec vyšel z nemocnice Sv. Munga, kde o svých prázdninách pracoval brigádně. Byl zamyšlený a nekoukal, kam jde. Ano v této době to bylo nebezpečné, ale svým myšlenkám neporučil. Stále se mu točily kolem jeho rodičů, kdyby jen věděl, jak jim pomoci. Prošel přes zeď u Děravého kotle a vydal se do mudlovského Londýna. Rozhlížel se kolem sebe, a přesto nic neviděl. Když procházel kolem jednoho omšelého obchůdku, něco jej přinutilo zvednout hlavu a on zjistil, že jej něco neznámého táhne dovnitř. Chodil zde každý den a tohoto knihkupectví si nikdy nevšiml. Nakonec dal na svůj pud a vstoupil dovnitř. Začal se rozhlížet kolem sebe, vše co viděl, byly samé knihy v policích, ale i na zemi. Nějaká neznámá síla jej táhla doprostřed obchodu a on se přistihl, že šahá po knize v tvrdých bílých deskách. Její název mu nic neříkal: „Spoj se s neznámým světem a utěš, neutěšené.“ Nechápal, proč si prohlíží zrovna tuto knihu, ale něco mu říkalo, že ji už brzy bude potřebovat, proto si ji vzal s tím, že půjde zaplatit. Stále hleděl na svou knihu v ruce, když do někoho vrazil.

   „Longbottome, co vy tu děláte?“ ozval se ledový hlas jeho obávaného profesora a Nevill zůstal přimražen stát na místě.

   „Om… Omlouvám se Vám, pane profesore,“ snažil se vykoktat svou omluvu a přikrčil se strachem.

   „Dávejte si příště pozor, kam jdete, co to máte v ruce?“ vyptával se opět Snape.

   „Ano, jistě, pane profesore, příště si dám větší pozor,“ a zcela zapomněl na další otázku, kterou mu jeho profesor položil.

   „Když už jste zde, měl byste si pořídit i nějaké knihy do školy, jsou tam vzadu v policích,“ navigoval jej Snape a Nevill se jen nevěřícně na něj díval. Nakonec se tedy rozešel tím směrem, jak mu ukazoval jeho profesor. Vybral si z každého předmětu jednu knihu pro začátečníky, jen bylinkářství si vzal pro mírně pokročilé a pokročilé. Toto byl jeho nejoblíbenější předmět. Naštěstí svého profesora už nepotkal, a tak se vydal zaplatit k pokladně. Tam si jej divně prohlížel prodavač tohoto knihkupectví. U té bílé knihy se zarazil a začal pokyvovat hlavou. Jeho slova mu zněla hlavou ještě, když opouštěl knihkupectví a přišel domů, kde ho vítala jeho babička, se kterou žil od svého jednoho roku.

   „Už jen jedna tu zůstává, a kvarteto bude kompletní,“ co to mělo znamenat, nemohl dešifrovat. Nakonec to hodil za hlavu a začal své babičce vyprávět, jak se dnes měl. Vynechal jen fakt, že byl v knihkupectví a koupil si tam nějaké knihy. Po úmorném výslechu se konečně odebral do svého pokoje, kde začal listovat svými knihami. První si vzal bylinkářství, tomu rozuměl a to jej uklidňovalo. Bílá kniha zůstala zapomenuta pod učebnicemi.

   V Bradavicích v učebně lektvarů byl zatím skloněn nad kotlíkem muž černých vlasů a hákovitého nosu. Hleděl do kotlíku před sebou a pozoroval, jak bublá, tato činnost jej uklidňovala a přinášela mu uspokojení. Konečně klid, když ti spratci vypadli z hradu. Žádné nedovolené opouštění studentských prostor po večerce a hlídkování po chodbách. Klid na lektvary a čtení knih. Miloval vůni knih a jejich vědomosti v nich uložené. Rozhodl se, že v nejbližší době by měl navštívit nějaké knihkupectví a nějaké nové knihy si pořídit do své rozsáhlé sbírky. Mohl by to spojit s nákupem bylin a přísad do lektvarů. Dnes je na to příhodný čas. Ještě chvíli sledoval svůj lektvar v kotlíku, a když se u něj změnila barva na světle růžovou, odstavil jej z ohně a nechal jej chladit. Vydal se do svých komnat, aby se převlékl a mohl vyrazit po nákupech. Když byl upravený dle svého mínění elegantně a nenápadně, vyrazil ze sklepení do ředitelny, aby o tom informoval Albuse. Místní ředitel neměl naštěstí námitek, a tak jeho cestě do Londýna nic nebránilo. Vyšel z hradu a mířil přes celé pozemky ke vstupní bráně, odkud se dalo přemístit. Objevil se tímto způsobem na Příčné ulici, první navštívil obchod s bylinkami a lékárenskými potřebami. Dokoupil si vše, co mu chybělo za ingredience do lektvarů v zásobách a nějaké skleněné baňky, kotlíky, měchačky a nože. Zaplatil za svůj nákup, vše zmenšil a uložil do kapsy. Teď zamířil do knihkupectví, aby si vybral nějaké knihy. Na příčné bylo bohaté knihkupectví a byl velký výběr, přesto všechno si tam nevybral moc knih. Proto se rozhodl zajít ještě do mudlovského Londýna, pro nějaké klasiky. Prošel příčnou a vrátil se k Děravému Kotli, kde prošel stěnou, a pak ven na ulici. Zamíchal se mezi kolem jdoucí a nechal se nést na hlavní třídu. Obcházel jedno knihkupectví po druhém a hledal si své oblíbené autory. Konečně byl spokojen se svým výběrem a nákup a usoudil, že je čas vrátit se domů do Bradavic. Vracel se opět zpět do Děravého Kotle, když se zarazil u zapadlého obchodu s knihami. Nikdy si jej nevšiml a to ani dnes až teď. Pokrčil rameny a rozhodl se vstoupit dovnitř a porozhlédnout se i zde. Při prvním pohledu kolem sebe, musel přimhouřit oči. Toto se mu asi jen zdá, tolik knih pohromadě ještě neviděl. Začal se procházet kolem regálů a namátkově vytahovat knihu za knihou. Některé tituly už dávno sháněl a nemohl je nikde koupit, proto si je dával do náručí. Dostal se asi doprostřed obchodů s knihami, když jej začala přitahovat kniha v červené vazbě. Jako by k němu promlouvala a nutila jej, aby si ji koupil také. Váhavě po ní sáhl a vzal ji do rukou. Její název byl zastrašující: „Jak začít a ukončit válku aneb zasej Chaos a skliď mír“ pod tím drobounkým zlatým písmem byl vyryt název: „Pán Chaosu a Strategie.“ Chtěl ji vrátit, ale něco jej stále nutilo si ji nechat, proto jen pokrčil rameny a nechal ji na hromádce knih, které si chtěl koupit. Po tomto incidentu se vydal dál, prohlížet si nabídku knih, které tu ještě byly. Vzadu v rohu, kde byla největší tma, našel knihy pro kouzelníky. Velice se tomu podivil, proč v mudlovském obchodu mají i tyto knihy. Začal si je prohlížet a nad některýma pozvedl v údivu obočí. Byly tu staré knihy, které nebyly už k dostání. Vše co si myslel, že je vzácné a mohlo by se mu hodit, začal vydělávat z polic a skládat na svou hromádku. Měl knih více než dost, na nějakou dobu si opět vystačí a musí si zapamatovat, kde tento obchůdek je. Najde zde vše a nemusí létat po celém Londýnu. S tím se vydal k pokladně, kde před nějakou dobou viděl, starého vetchého prodavače. Šel k té pokladně, když do něj někdo vrazil. Přes hromadu knih, co měl v náručí, se musel podívat trochu níže, aby mohl zpražit svým pohledem, toho co si to dovolil. Jaké bylo jeho překvapení, když narazil na toho nemotoru Longbottoma.

   „Longbottome, co vy tu děláte?“ musel se ozvat.

   „Om… Omlouvám se Vám, pane profesore,“ snažil se vykoktat svou omluvu a přikrčil se strachem jeho student před ním.

   „Dávejte si příště pozor, kam jdete, co to máte v ruce?“ byl zvědavý Snape.

   „Ano, jistě, pane profesore, příště si dám větší pozor,“ odpovídal chlapec před ním a zcela opomněl na další otázku, kterou mu jeho profesor položil.

   „Když už jste zde, měl byste si pořídit i nějaké knihy do školy, jsou tam vzadu v policích,“ navigoval jej profesor a ještě se díval, jak jde jeho nemožný student, kam mu ukázal. Už jej tu nic nedrželo, a proto se vydal opět k pokladně. Prodavač se na něj divně koukal a jen kýval hlavou. Měl z něj divný pocit v zátylku, ale nedal na sobě nic znát. Konečně mu řekl sumu, která byla trochu vyšší, než si původně myslel, přesto mu ji bez řečí dal a odcházel zpět k Děravému kotli, aby se dostal, co nejdříve do Bradavic do svého útočiště.

   Po návratu uskladnil všechny své nové knihy, které si nakoupil do své knihovny podle řádu, který tam měl zavedený. Pak se ještě vydal do své soukromé laboratoře a příručního skladu, aby si roztřídil a uložil bylinky a pomůcky k lektvarům. Nakonec šel informovat Brumbála, že je zpět a na večeři. Konečně měl všechny své povinnosti za sebou a mohl se vrátit k sobě do bytu, který tu měl již několik let. Nalil si své dobré stoleté whisky, zapálil krb a usedl do svého křesla s dobrou knihou. Tyto chvíle miloval.

   Opět jeden z nudných dnů na panství. Záviděl všem, kteří tráví prázdniny u moře, v zahraničí nebo někde jinde. Oni musí zůstat doma, protože si to tak Temný Pán přál. Poslední dobou stále častěji přemýšlel o svém poslání a očekáváním jeho otce, že se přidá k tomu šílenci. Stále častěji přemýšlel, že by měl utéct. Jediné co mu v tom bránilo, byla jeho matka. Ano otec byl chladný a surový, jeho matka však byla jemná a milá žena. Milovala ho a snažila se jej chránit před otcovými výchovnými prostředky. Někdy si přál být někdo jiný, než samozvaný princ Zmijozelu. Každý si o něm myslel, že je rozmazlený snobský a bohatý fracek a on jim to nevyvracel, bylo tak jednodušší přežít s otcem za zády a jeho dlouhými prsty všude. Otec byl jednou zase někde pryč a doma byla jen jeho matka. Měl ji rád, přesto všechno to nedával na sobě znát. Bylo to tak lepší pro oba. Dodnes si pamatoval ten výprask od otce, který následoval, když se jako šestiletý šel pomazlit s matkou. V ten den se zařekl, že už nikdy neukáže své city a schová se za svou ledovou masku. Přemýšlel co s načatým dnem, něco jej volalo, aby šel na nákupy. Ano tím by zabil nudu a zkrátil si čas, navíc byla příhodná doba, když jeho milovaný a ctěný tatíček byl na svých pochůzkách. Dobře si to promyslel a vydal se pro povolení k matce. Tu našel sedět v přijímacím pokoji u okna. Dopadalo na ni zapadající slunce z venku. Vypadala jako porcelánová panenka. Bylo vidět, že ji něco trápí, přesto když slyšela někoho přicházet, schovala se za svou masku, tak jako ji nosil on sám.

   „Matko,“ oslovil jsem ji.

   „Potřebuješ něco, Draco?“ zeptala se na mé oslovení.

   „Potřeboval bych si něco nakoupit, můžu opustit sídlo?“ vyrukoval jsem hned se svým přáním.

   „To není nejlepší nápad, ale dobře můžeš jít. Jen se prosím brzy vrať, není zapotřebí, aby si přišel později než tvůj otec,“ odpověděla mi pak tichým hlasem. A já cítil, že ji to tady ubíjí jako mě.

   „Děkuji,“ odpověděl jsem. A vydal jsem se převléci do něčeho, co by vyjadřovalo můj status čistokrevného. Pak už mi nic nebránilo se odletaxovat na Příčnou. Procházel jsem jeden obchod za druhým a nahlížel do výloh, kolem kterých jsem procházel. Nenašel jsem zatím nic, co by upoutalo moji pozornost. Nechápal jsem, proč jsem vlastně šel na nákupy, když je nenávidím. Ale stále ve mně přetrvával pocit, že si něco koupit musím. Už jsem prolezl celou Příčnou a stále jsem nenašel to, co jsem hledal. Bezradně jsem krčil rameny a už jsem se chtěl otočit a vrátit domů. Když jako by mě něco postrčilo a vedlo samo od sebe. Vešel jsem do Děravého Kotle a dál jim prošel ven na ulici. Nikdy jsem tu nebyl, ale stále mě něco vedlo, až jsem došel k zapadlému a zaprášenému obchodu s knihami. Proč tu jsem? V duchu jsem si kladl otázku, na kterou jsem neznal odpověď. Nakonec jsem vstoupil dovnitř, přeci nebudu stát venku. Knihkupectví mě příjemně překvapilo, jak neudržovaně vypadalo z venku, tak vevnitř byl pořádek a těch knih, co jsem nalezl zde, jsem ještě nikde neviděl. Začal jsem se procházet a číst si hřbety knih s názvy. V policích u vstupu do krámku byly samý mudlovští spisovatelé. Ti ho nezajímali, nebyl vychováván k uctívání této kategorie vědění. Pokračoval dále, dostal se doprostřed a něco mu říkalo, že se blíži k svému cíli. V jedné polici našel knihu černé barvy, přitahovala jej jako magnet. Už, už natahoval ruku, že si ji vezme, když si všiml, že je tam mezera, začal o tom dumat, jako by tu byl někdo před ním a nějaké knihy si už vzal. Jeho pocit však zesiloval, nakonec se podvolil a knihu z police vytáhl, cítil, jak celým jeho tělem projelo teplo. Zadíval se na tu zvláštní knihu a četl si název: „Ovládni hlad a nemoci. Vládni moudře.“ Zarazil ho obrázek na té knize, byly na něm vyryty váhy. Nechápal proč jej něco tak přitahuje k této zvláštní knize, ale věděl, že patří jen jemu a nikomu jinému. S touto knihou v jedné ruce se vydal, prozkoumat další police. Čím hlouběji postupoval, tím více se nořil do stínu a tmavých koutů až narazil na nejzajímavější část. Tady nalezl knihy pro kouzelníky. Oči se mu rozzářily a nevěděl, po které má sáhnout první. Nakonec si vybral od každého něco. Obtěžkán knihami se vydal k pokladně, kde na něj zvědavě hleděl starý muž. Cítil k němu respekt a něco mu říkalo, že se s ním nevidí naposledy. Podával jsem mu svůj nákup a čekal, až mi řekne sumu, abych mohl zaplatit a vrátit se domů. Konečně jsem mu podával obnos, který po mě chtěl a já se vydal ke dveřím. Zarazil mě, ale jeho hlas, který byl jiný, než jsem čekal u tak starého muže: „Až měsíc doroste, nastane ten správný čas.“ Jeho slova mě zarazila a nechápal jsem jejich význam, muž už však nepromluvil a ani se na mě nepodíval. Proto jsem opustil tento zapadlý krám a vydal se domů, jeho slova mi však rezonovala v hlavě. Správný čas, ale na co? Pro koho? Co se stane? Tolik otázek, vyvolala jedna věta, na které neznám odpověď. Začalo se stmívat a já pospíchal do našeho sídla. Nechtěl jsem matce přidělávat větší problémy, než už v naší rodině byly. Naštěstí jsem dorazil před otcem. Ještě jsem stihl svůj nákup uklidit a převléci se k večeři. Stáli jsme v jídelně a čekali na návrat otce. Ten se objevil za chvíli, přejel nás ledovým pohledem a souhlasně kývl. První se usadil on, pak já a nakonec si mohla sednout i má matka. Tento zasedací pořádek mě rozčiloval, ale jako cokoliv jiného jsem musel mlčet. Večeře probíhala v tichosti, tak jako každý večer. Ještě káva a dezert, a pak konečně se budeme moci rozejít do svých komnat. Přečkal jsem i tento večer a mířil jsem do svého pokoje, do své oázy klidu. Sáhl jsem po lektvarech, které jsem si dnes koupil v tom divném krámě a začetl jsem se.