Kapitola 02 – Dozrál čas

Přidávám avizovanou a hlavně slíbenou kapitolu. Vím, že jsem mluvila o včerejšku, ale opravdu mi to nevyšlo. Musela jsem na rychlo odjet a vrátila jsem se večer. To už se mi opravdu chtělo akorát spát. Tak snad Vám to vynahradím teď. Jsem zvědavá na Vaše komentíky a hodnocení.

Kapitola 02 – Dozrál čas

Ráno jsem vstal, oblékl jsem se a tiše a nepozorovaně jsem opustil dům svých příbuzných. Byl nejvyšší čas, se vydat na stavbu. Naštěstí jsem dorazil včas. Mí spolupracovníci se akorát scházeli a mistr začal udílet pokyny na dnešní den. Svou novou vizáží jsem je dokonale překvapil a někteří mi gratulovali ke změně. Slušně jsem poděkoval a vydal se po své práci. Večer jsem se vracel zpět k opatrovníkům nezpozorován a četl si z nových knih. Zjistil jsem, že všechny obory magie jsou zajímavé a v každém je něco krásného. Porozuměl jsem i těm zatroleným lektvarům. Ano vše jsem věděl jen teoreticky od základů, prakticky to budu muset vyzkoušet až v Bradavicích. Přesto jsem tušil, že tento rok pro mě nebude studium tak složité. Blížil se konec července a s tím i moje narozeniny. V tomto čase vždy pro mě někdo přišel a já se nastěhoval k Weasleyovým, letos jsem chtěl, ale zůstat u svých příbuzných. Bavila mě má práce a zvykl jsem si na určitou volnost, kterou jsem zde měl. Proto jsem si jedno ráno přivstal a napsal dopis svým přátelům, že letos chci zůstat v Surrey. Na reakci jsem nemusel dlouho čekat, Ron i Hermiona mi psali, jestli jsem se nezbláznil. Musel jsem se usmát, ne jen jsem si zvykl na svou samotu a fyzickou práci. Tam bych jen seděl na zadku a vrátily by se mi jedině noční můry. To nemám zapotřebí, stačí, že je budu mít v Bradavicích. Proto jsem jim obratem odpověděl, že jsem se opravdu nezbláznil, ale jsem tady v bezpečí, jak mě stále upozorňuje profesor Brumbál, a já se rozhodl, že už bylo dost riskování. S tím se nakonec smířili a popřáli mi hodně štěstí. Dárky k narozeninám mi prý pošlou po sově a oslavíme je spolu v Bradavicích. S tím jsem mohl jen souhlasit.
A tak šly dny stále stejně. Ráno jsem vstal, pak pracoval a večer studoval. Přestal jsem počítat dny do začátku školního roku. Přátelé si opravdu vzpomněli a k narozeninám jsem dostal od nich dárky. Hermiona poslala knihu, jak jinak. Ron sladkosti. Fred a George nějaké jejich výrobky. Paní Weasleyová s panem Weasleyem svetr a dort. Remus poslal knihu o obraně, Brumbál si dokonce také vzpomněl a poslal máslový ležák. Musel jsem nad tím zakroutit hlavou. A dny se opět vrátili do svých kolejí. Jednou jsem opět šel domů ze své brigády, měsíc mi svítil na cestu. Krásná noc, pomyslel jsem si a sledoval jeho pouť. Opět bude úplněk, tato doba je vždy těžká pro Remuse, ale i pro mě, tiše jsem si povzdechl. Noci o úplňku mám vždy naplněné těmi nejhoršími sny. Nejlépe nespat v tomto období, ale to bych zase v práci za moc nestál. Opět jsem povzdechl a zalezl domů. Ve svém pokoji jsem si vzal hygienické potřeby a odešel se opláchnout, nakonec jsem se převlékl do pyžama a zalezl do své postele. Ne dnes si nebudu číst, nač oddalovat to co má přijít. Ještě jeden můj povzdech a já zavřel oči a pomalu a jistě jsem se propadal do spánku.
Procházím nějakou dlouhou chodbou, je to divné. Nepoznávám, kde jsem. Najednou se objevím v místnosti, kde je oslepující světlo a ozve se hlas: „Vítám Tě zde, Harry.“
„Kde to jsem? Proč jsem zde? Co to má znamenat?“ zeptal jsem se zvědavě a konečně jsem se mohl pořádně rozhlédnout. Mé oči si přivykly na ten jas. Byl jsem v kruhové místnosti, ze které vedly čtvery dveře. Všechny byly stejné, ničím se nelišily. A navíc jsem byl v místnosti sám. Asi jsem se zbláznil a mluvím si sám pro sebe.
„Ne nezbláznil ses,“ opět jsem uslyšel zvláštní hlas, který mě zde přivítal. Začal jsem se ještě jednou rozhlížet, ale stále jsem nikoho neviděl.
„Není důležité, kde jsi, na tvou druhou otázku ti odpovím za chvíli, až tu budete všichni a tvá třetí otázka taky bude zodpovězena, neboj se. Zde ti nikdo neublíží,“ promlouval dále hlas.
„Kdo ještě má přijít? A jak je možné, že jsem zde, když jsem byl u svých příbuzných a usnul jsem?“ mé otázky neznaly konce. Ten hlas se zasmál a opět promluvil: „Dočkej času a zjistíš sám, kdo se ještě objeví. Ale ty spíš u svých příbuzných, tak jako i ostatní. Jen tvé vědomí a duch se zde objevil. Ale teď už dost tvých otázek, jak jsem řekl všechno má svůj čas a všechno se dozvíš,“ dostal jsem nic neříkající odpověď. Dál jsem se však už neptal, nemělo to smysl. Stál jsem uprostřed té kruhové místnosti a přemýšlel jsem, jak dlouho zde budu. Když se vedle mě najednou objevil můj spolužák Nevill. Díval se na mě zmateně a já jen pokrčil rameny. Opět se ozval ten hlas: „Vítej zde, Neville.“ Nevill se také zmateně rozhlédl, a nakonec skončil pohledem na mě.
„Já ten hlas slyším také, ne nezbláznil ses,“ vysvětloval jsem mu na nechápající pohled.
„Dě… Děkuji za přivítání, jen nechápu, kde jsem se tu vzal,“ vykoktal nešťastně Nevill.
„Vše má svůj čas, není kam spěchat, vše se dozvíte, až tu budete všichni,“ opět se ozval ten hlas. Stále jsme se dívali na sebe s Nevillem, když se ozval najednou s otázkou: „Harry?“
„Ano?“ zeptal jsem se a zvědavě pozoroval chlapce před sebou.
„Vypadáš nějak jinak, nepoznal bych tě, kdybys nepromluvil,“ oznámil najednou Nevill.
„Trochu jsem na sobě zapracoval,“ odpověděl jsem s úsměvem. Nevill mi na to přikývl. Místnost se opět rozzářila a ve světle se objevila další postava a také se znovu ozval ten hlas.
„Vítám Tě zde, Severusi. Tvé otázky budou zodpovězeny, až tu budete všichni,“ pokračoval po uvítání neznámý. Světlo se rozplynulo a já jsem mohl vidět, koho to vítal. Oh, profesor Snape.
Dobrý den, pane profesore,“ ozval jsem se ze slušnosti. Snape do mě zabodl svůj ledový pohled a přejel mě jako rentgenem svýma očima. Nakonec v údivu zvedl své obočí. Pokrčil jsem rameny v reakci na jeho údiv. Nevill se zatím za mě přikrčil.
„Proč jsme tady, Pottere, je to kvůli Vám snad?“ zeptal se svým nepříjemným hlasem, který byl určen jen pro mě, profesor.
„Ne to si nemyslím, když jsem se zeptal na tu samou otázku toho hlasu, bylo mi řečeno, že vše má svůj čas a mám počkat, až tu budeme všichni. Na to přišel Nevill a teď vy. Asi ještě někdo přijde, když se žádné vysvětlení neobjevilo,“ informoval jsem je o svém názoru a tušení.
„To se ještě uvidí,“ ozval se opět nepříjemný hlas mého profesora lektvarů. Já opět jsem jen pokrčil rameny. Nastalo mezi námi třemi ticho, špendlík by byl slyšet spadnout. Bylo mi to jedno, jen jsem chtěl zjistit k čemu toto všechno je.
Opět se objevilo světlo a v něm postava. A zase se ozval ten hlas s uvítáním: „Vítám tě zde, Draco.“
„Profesore, co tu děláte?“ ozval se mladý Zmijozel, když se mohl rozhlédnout. – „A kde to vlastně jsem a co tu dělají ti dva?“
„To by mě také zajímalo, pane Malfoyi,“ ozval se Snape a zachovával dekorum, před Nebelvířany.
„Kde jsme, není prý důležité, a vše další se dozvíme, když tady budeme všichni,“ musel jsem se ozvat s tou troškou, co vím.
„Nikdo se tě na nic neptal, Pottere,“ ozval se Malfoy. Já na to jen pokrčil rameny a otočil se k nim zády. Nebudu se jim přeci vtírat.
„Harry? Jak je možné, že jsme zde, když jsem si šel lehnout u babičky a usnul jsem?“ zeptal se Nevill, který se přidal ke mně.
„Ten hlas mi řekl, že jsem stále u svých příbuzných a spím, sem se přeneslo jen mé vědomí a duch, pak mi řekl, že už se nemám na nic ptát, že se všechno dozvím, až přijde čas a budeme tu všichni,“ vysvětloval jsem tiše Nevillovi, to co jsem věděl.
„Tím chcete, Pottere říci, že to co tady vidíme, nejsou naše hmotná těla?“ zeptal se nevěřícně Snape a tím dál najevo, že poslouchal, to co říká Harry Nevillovi.
„Tím nechci říct nic, jen jsem opakoval, to co jsem slyšel na své otázky,“ snažil jsem se odpovídat v klidu, ale bylo to těžké. Naštěstí naši začínající hádku přerušil opět ten hlas: „Tak jste tu všichni, a proto můžeme přistoupit k tomu, proč jste zde. Ano, Harry správně řekl, že Vaše fyzická těla jsou ve svých lůžkách tam u Vás na zemi. Zde je něco jako meziprostor a dostat se sem může jenom Vaše vědomí a duch. Jste zde, abyste přijali své dary a moc s ní spojenou. Před dávnou dobou někdo prorokoval zkázu světa. Tato situace se opakuje v určitém cyklu let. Teď nastala ta doba, kdyby mohlo opět dojít k zániku, a Vy čtyři tomu máte zabránit. Proč Vy čtyři zrovna? Je to jednoduché, máte proto správné předpoklady, ale k tomu se dostaneme později,“ odmlčel se najednou ten hlas a my se po sobě dívali nevěřícně. A mě nevím, proč napadla ta kniha s legendami, psalo se tam něco o jezdcích, zkáze. Pamatoval jsem si to, protože mě to ohromně zajímalo. Ale tam bylo psáno o pěti jezdcích a ne o čtyřech.
„Ale mělo by nás byt pět, jeden člověk zde chybí,“ ozval jsem se, a pak jsem se zarazil.
„O čem to mluvíte, Pottere?“ vyštěkl Snape.
„Správně, Harry, ano jste novodobý Jezdci Apokalypsy, jsi však na omylu. Vždy byli jen čtyři jezdci, kdo z Vás bude jaký jezdec, záleží na Vašich přednostech. Vidím, že víte, o čem je řeč. Teď si každý stoupněte před jedny dveře, až Vám řeknu, vstoupíte dovnitř. Vše co uvnitř najdete, si vezmete sebou a vyjdete zase dveřmi ven. Zbytek si řekneme, až budete mít ty věci,“ souhlasil se mnou Hlas a dával nám další instrukce. Když jsme splnili všichni, co po nás chtěl, tedy si stouply ke dveřím, dal nám znamení a my vstoupili. Bylo zajímavé, že jsme si každý stouply k jedněm bez rozmýšlení a dohadování. Jako by nás k nim něco přitahovalo. Nakonec se ozval zvuk, jako by někdo tleskl do dlaní, a my všichni zároveň otevřeli dveře. Vstoupili jsme každý dovnitř a dveře se za námi zavřely.
Rozhlédl jsem se po místnosti, uprostřed byl stůl a na něm ležely nějaké věci. Přistoupil jsem tedy k nim. Našel jsem tam plášť s kápí v zelené barvě. Malé hodinky. A zelené vejce. Plášť jsem si oblékl, zahaloval mě celého, kápi jsem si nechal dole. Hodinky strčil do kapsy u pláště a vejce vzal do dlaní. Bylo veliké, ale lehké jako peříčko. Ještě jednou jsem se rozhlédl, jestli mám vše a vydal se naproti ke dveřím. Ty se přede mnou samy otevřely a já se dostal do další místnosti, kde praskal krb a vedle něj stály křesla.
„Výborně, Harry, posaď se a vyčkej návratu ostatních,“ ozval se opět hlas. Tak jsem tedy udělal, co mi řekl. Sedl jsem si do křesla se zeleným potahem a vejce uložil do svého klínu. Pozoroval jsem plameny v krbu, jak vesele praskají. Po nějaké době se otevřely jedny z dveří v místnosti a vyšel z nich profesor Snape, byl oděn ve stejném typu pláště, jako jsem měl já, jen měl rudou barvu, u pasu se mu houpal veliký meč a v ruce nesl ohnivé vejce. Zadíval se na mě, a když viděl, že sedím, posadil se vedle mě do křesla s rudým potahem. Své vejce si uložil po mém vzoru také do klína. Nepromluvili jsme spolu. Já svůj pohled opět zaměřil na oheň. Nechápal jsem, proč zrovna já bych měl být jezdcem a co tu vlastně dělám. Vše je přeci jen sen. Z rozjímání mě vyrušilo opět klepnutí dveří, já i profesor jsme se podívali po tom hluku. Vynořil se Malfoy v plášti černém, přes rameno měl luk, v jedné ruce držel váhy a v druhé nesl černé vejce. Zvědavě se po nás podíval a pak bezradně na ty váhy. Připojil se k nám v křeslech. Sedl si do černého křesla vedle mě z druhé strany. Chvíli jsme se navzájem všichni prohlíželi, když se ozvalo poslední klepnutí dveří a vyšel Nevill v plášti bílém jako sníh a v dlani vejce bílé. Usedl naproti mně a mezi Snapea a Malfoye. Byli jsme všichni a čekali na to, co se bude dále dít.
„Vidím, že všichni máte své dary. Začneme tebou, Neville. Před několika dny sis koupil knihu, tak jako i ostatní, každá má svou barvu a svůj název. Tvá kniha má barvu bílou, jako i plášť a vejce. Jsi jezdec Utěšitel, tvou povinností je klidnit žal a hledat spojení mezi pozůstalými, ale také i mezi Vámi jezdci a námi Nadřazenými. Proč zrovna Utěšitel? Už jako malý ses musel naučit utěšit sám sebe, ale i svou babičku, když tví rodiče se o to postarat nemohli. Tvé jméno je od teď – Paracletus.
Ty, Draco, jsi jezdec Hladu a Moru, tvá kniha je černá, jako i plášť a vejce. Budeš rozsévat po celém světě nemoci a hladomor. Tvým úkolem není jen zpustošit, ale ochránit přírodu a zem. Vše potřebné se naučíš z knihy. Tvým darem jsou váhy, aby si mohl naměřit hladomor a luk, abys zasel Mor. Tvé jméno je – Pestis.
Ty, Severusi, jsi jezdec Války a Chaosu, tvou barvou je rudá a ohnivá. Jsi velmi dobrý stratég, jinak by si nemohl několik let přežívat jako špeh Brumbála a Voldemorta. Tvým darem je meč. Pokud jím máchneš, můžeš válku začít, ale i ukončit. Dělej tak však moudře, k tomu by ti měla pomoci kniha, kterou sis koupil. Ano ta s těma rudýma deskami. Tvé jméno je – Dulleum.
A ty, Harry, jsi posledním jezdcem. Jezdcem Smrti a také velitelem jezdců. Tvá kniha má zelený přebal a měla by tě vést, tvým úkolem. Dostal jsi darem vědění a hodiny. Ukazují čas smrti a zrození. Jak život bereš, tak ho můžeš i dát. Měj však na paměti, že nesmíš vychýlit rovnováhu více než už je. Buď spravedlivý. Jsi jezdcem Smrti, protože už několikrát si se s ní setkal a také unikl. Tvé jméno je – Mortalitas.
Všechny knihy by Vás měli naučit, co je třeba. Vím, že ve Vašem světě jsou mezi Vámi rozepře, na ty byste však měli zapomenout a stmelit se, dokud je čas. Rovnováha je silně narušena, a pokud se nedá do pořádku, hrozí světu zánik. Přes Paracletuse se mezi sebou můžete domluvit, než všichni splynete se svým druhým já – jezdce. Neměli byste mít před sebou tajnosti, každý má svůj úsek, nad kterým bude bdít. Nejste tu od toho, abyste ovládly svět svou mocí a zlem. Ale proto, abyste nastolili pořádek a řád. Tu knihu, máte za úkol přečíst do konce prázdnin.
Teď k těm vejcím. Opatrujte je dobře, uvnitř je život draka. Vylíhne se pouze tehdy, až ovládnete svoje druhé já. Váš drak bude mít barvu takovou, jaké mělo jeho vejce. Naučíte se o něj starat, opatrovat jej a jezdit – tedy létat. Dopraví Vás všude tam, kde bude třeba. Neplatí pro něj žádná omezení. Až s ním splynete v jednu bytost, stanete se s ním neviditelní. Objevíte se všem vždy jen tehdy, když budete být viděni. To znamená jako předzvěst katastrofy.
Ještě jedna maličkost, jako Jezdci jste mocní kouzelníci a budete nesmrtelní, nikdo a nic Vám nemůže ublížit. Proto byste, ale měli mít rozum a soudnost a neměli byste toho zneužívat. Pokud tato situace však nastane, budete opět předvoláni před Nadřazené a tento přečin bude řešen.
To je pro dnešek vše, je možné, že se ještě setkáme. Teď je už čas odejít,“ domluvil po dlouhé době hlas a tleskl. Všechno se semnou zatočilo a já najednou otevřel oči ve svém pokoji. Vrtěl jsem nad sebou hlavou, to byl ale zvláštní sen. Takový divný, je to asi tím úplňkem. Vylezl jsem z peřin a vydal se do koupelny zkulturnit a po své práci. Nad svým snem jsem už nepřemýšlel.

Mé dny byly stále stejné, celý den u sv. Munga a večery ve společnosti babičky. Knihy, které jsem si pořídil, jsem měl přečtené, vyjma té bílé. Nechápal jsem, proč jsem si ji vlastně koupil. Stále jsem odkládal její čtení. Dnes byl divný den už od rána, babička byla nějaká rozrušená a nechtěla mě pustit do nemocnice. Nakonec jsem ji utěšil a naštěstí stihl dojít včas. I v nemocnici se něco dělo. Vše bylo ve spěchu a léčitelé chaoticky běhali. Ale i dnešek skončil a já se unavený odpotácel domů. Přečkal jsem večeři s babičkou a vymluvil jsem se, že dnešek byl náročný a odebral jsem se ke spánku. A opravdu za chvíli jsem spal, jen se mi dotkla hlava polštáře. Začal se mi zdát zvláštní sen, procházel jsem chodbou a objevil se v kruhové místnosti, kde stál můj spolužák Harry. Potom se objevil ještě můj obávaný profesor a Draco Malfoy. Nikdo nevěděl, proč tam jsme. Aby záhad nebyl konec. Nějaký hlas nám řekl, že jsme jezdci. Poslal nás do místnosti, kde jsme si měli vyzvednout nějaké věci. Já v té své jsem našel – bílí plášť a vejce. Když jsem místnost opustil, ostatní už seděli v křeslech. Nakonec nám udělal ten hlas nějakou přednášku o tom, co smíme, co nesmíme, co máme udělat a jak se chovat. Opravdu zvláštní sen a já byl rád, že jsem se ráno z tohoto snu vzbudil. Chvíli jsem nad tím dumal, ale pak to hodil za hlavu. Taková blbost.

Od mých nákupů uběhla už nějaká doba, byly to zajímavé knihy. Začal jsem číst i tu zvláštní černou. Ale nedávala mi žádný smysl. Otec byl už nějaký čas na nějaké misi, a proto na panství bylo lepší ovzduší. Stále jsem měl pocit, že se brzy něco stane a já to nebudu moci ovlivnit. Ten pocit den ze dne zesiloval a něco mi říkalo, že se mi to nebude líbit a změní mi to celý život. Den šel za dnem a vše zůstávalo při starém. Až jednou v noci se mi zdál, podivný sen. Ale opravdu to byl jen sen? Nebyla to skutečnost? Zdálo se mi, že jsem se objevil někde v nějaké místnosti. Nebyl jsem sám, byl tam profesor Snape a ti dva blbí Nebelvíři: Longbottom a Potter. Ten aby taky nebyl všude. Bylo mi řečeno, že jsem jezdec Apokalypsy. Vždyť je to jenom pohádka pro děti, ale přesto mi to nedávalo další noci spát. A tu knihu, o které mluvil, opravdu mám. Poslal nás do nějaké další místnosti a my jsme si měli vyzvednout vše, to co tam najdeme. A on našel plášť, vejce, váhy a luk. Nechápal jsem, k čemu mi budou váhy a luk. To se však dozvěděl velmi brzy. Je jezdcem Hladu a Moru to jsou jeho potřeby k vykonání zkázy. Proč on má rozsévat takové zlo? Pokud je to tedy opravdu jezdcem. I když si myslí pravý opak, a byl to opravdu jen sen. Snažil se odpoutat od těchto myšlenek, a proto se snažil trávit čas s matkou.

Opět porada řádu. Unavovalo jej už dělat špeha. Voldemort něco tušil a Brumbálovi stále nestačilo, co mu přinášel za zprávy od Pána Zla. Už se těšil na svoje komnaty v Bradavicích a svou whisky a dobrou knihu. Jen ta únava ho pomalu ale jistě zmáhala. Měl co dělat, aby zde neusnul. I přes všechnu snahu, se mu začaly klížit oči, až se mu zavřely a on usnul přímo na poradě.
Brumbál se na něj divně díval, ale o tom Severus už nic nevěděl. Začal snít.
Objevil se v místnosti, kterou v životě nikdy neviděl. A koho tam nepotkal, dva nenáviděné Nebelvíry. Ten jeden mu pil krev, už když se narodil. Slavný Harry Potter. Jak a proč se zde objevil, se však dozvěděl, až za dlouho. To ještě dorazil jeho student Draco Malfoy. I když Pottera neměl rád, musel uznat, že mu to vcelku pálí. Jeho by ani ve snu nenapadlo, že to má něco společného s tou pohádkou o Jezdcích a Apokalypse světa. Přesto všechno to asi byla pravda, i když neuvěřitelná. Za své dary dostal: veliký meč, plášť a vejce. Hm, k čemu mi je dobré vejce to fakt nevím. Asi abych choval slepice. Pomyslel si sarkasticky a ještě se u toho ušklíbl. Nakonec se, ale vydal z místnosti i s těmi krámy ven, tam už seděl opět Potter a pozoroval plameny. I on měl plášť a vejce. Zbytek nebyl vidět. Nakonec se objevili i dva zbývající studenti a ten pošuk, co je sem přenesl, jim začal něco vykládat. Moc jeho slovům nevěřil, také proč, když je to všechno jen sen. Nakonec se vrátili všichni zpět z té místnosti. Když otevřel oči, zjistil, že není u sebe doma, ale v nějaké neznámé místnosti. Rychle se rozhlédl a snažil se přijít na to, kde to k sakru může být. Na vysvětlení nemusel dlouho čekat, otevřely se dveře a dovnitř nakoukla Molly Weasleyová a hned začala svým pisklavým hlasem štěbetat a tím mu lezla na nervy.
„Á, Severusi, už jsi vzhůru? Nějak jsi nám včera usnul na poradě, a tak Albus rozhodl, že tě máme přenést sem. Až se probudíš, máš jej navštívit,“ nakonec skončila s mluvením. Musel jsem se divit, jak jsem mohl usnout, to se mi přeci nestává. Když Molly vypadla, vyhrabal jsem se z peřin a trochu upravil. Vydal jsem se z pokoje do haly, kde jsem potkal toho vlkodlaka, jak se po mě zvědavě dívá. Na jeho pohled jsem však nereagoval a přemístil se do Bradavic do svých pokojů. Před návštěvou ředitele jsem se chtěl osprchovat a upravit. Když to vydržel tak dlouho, tak ještě chvíli vydrží.