*Kapitola 08 – Konec prázdnin, příchod do Bradavic a přátelé jsou spolu (upravená verze)

Přidávám další střípek do mazaiky opět. Další kapitola vypadá, že bude až v útery. Nestíhám hoří termíny v práci :(.

Příjemné čtení, komentář potěší i v podobně tří teček :), alespoň bych věděla, že to někdo čte.

Kapitola 8 – Konec prázdnin, příchod do Bradavic a přátelé jsou spolu

   Po svém obvyklém ranním kolečku už čekal na Harryho Angel s odpovědí od Brumbála.

   Milý, Harry,

   samozřejmě ti učebnice koupím a předám ti je po slavnostní večeři, už se na tebe všichni těšíme.

   A. P. W. B. Brumbál

    Harrymu stále nešlo kouzlit bez hůlky, a tak se vydal opět na poradu za Godrikem.

   „Dobré ráno, Godriku, měl bych prosbu. Ve tvém deníku, který jsem našel ve tvé pracovně, jsem se dočetl, že bych mohl kouzlit bez hůlky a neverbálně, ale při každém pokusu o kouzlení bez hůlky se nic nestane. I když dokážu najít své magické jádro.“ Začal vyzvídat Harry.

    „Dobré ráno, Harry, začal si ze špatného konce,“ odpověděl Godrik a usmíval se na nechápavého Harryho.

    „První si se měl naučit kouzlit neverbálně, a pak se až pokoušet o kouzlení bez hůlky. Ne každý kouzelník z našeho rodu tuto vlastnost zdědí,“ odmlčel se na chviličku Godrik, a když viděl zklamání u Harryho, rychle pokračoval dále: „ale můžu tě uklidnit, ty ji mít budeš, máš obrovskou magickou moc, a proto by si měl být více opatrný, tím větší škody můžeš spáchat. Aby si nedělal tolik chyb, tak dej nějaký portrét do knihovny, abych tam mohl za tebou přijít a také jeden do cvičebny kouzel. Pomohu ti, s čím budu moci. Než odjedeš do Bradavic, přijď za mnou a já ti sdělím důležité věci, které by si jako dědic měl vědět.“

    Hned jak Godrik domluvil, uvolnil Harryho, aby šel zajistit ty obrazy na správná místa. Do knihovny umístil obraz s krajinkou, a do cvičebny kouzel umístil obraz s nějakou pro něj neznámou bitvou. V této učebně již zůstal a zavolal: „Godriku, jsem připravený.“

    „Dobře, Harry, tak začneme. Abys dokázal neverbálně kouzlit, tak musíš to kouzlo znát a vědět, co dělá. Dále bys jej měl umět si představit. Například Wingardium Leviosa. Toto kouzlo způsobuje levitaci předmětů, proto si musíš v hlavě představit, jak ti poletuje ten předmět, který chceš. A pak už jen vyslovíš v duchu formuli. Pokud budeš kouzlit bez hůlky, musíš soustředit ze svého jádra magii a usměrnit ji na svou představu. Jen si dej pozor, aby si nepoužil stínovou magii, to je úplně něco jiného, co by ses také mohl naučit,“ vysvětloval mu trpělivě Nebelvír.

    „Co je to ta stínová magie, to už jsem četl a nepochopil,“ ptal se rovnou Harry.

    „Skřítkové tomu jinak říkají, magie přání. Jde o to, že si moc něco přeješ a magie v okolí, ti to pomůže vykouzlit. Tím pádem šetříš svou magii. A protože magie je všude přítomná. Tak ti stínová magie někdy může i zachránit život,“ odpovídal s úsměvem Nebelvír.

    Harry přikývl, že teď už tomu rozumí a pokoušel se podle návodu Nebelvíra, naučit se kouzlit neverbálně. Zkoušel to s Wingardium leviosa, jak vykládal Godrik, jen u toho zatím používal hůlku. Po výkladu kterého se mu dostalo, už mu nepřišlo, že je to nemožné. Soustředil se na své představy, jak on chápe kouzla z magických formulí. A tak když už tomu přišel na kloub, šlo mu to rychleji. Godrik jej s úsměvem pozoroval. Za celý den toho stihl opravdu hodně se naučit. Večer mu doporučil Godrik, aby si zameditoval a uložil se k spánku, i když se to nezdá, tak neverbální kouzlení je namáhavé, než se mu dostane do krve. A tak Harry udělal přesně, co mu moudrý Nebelvír řekl.

   Druhý den ráno po rozcvičce a snídani opět vešel do cvičebny magie a pokoušel se kouzlit bez hůlky. Po včerejším tréninku neverbálních kouzel, už Harry tušil, jak má pokračovat. Přesto všechno jej to unavovalo a spousta kouzel se mu nedařila. Když to viděl Godrik, musel se opět ozvat: „Vidím, že sis vzal mou radu k srdci a jsi opatrný, přesto pokud chceš kouzlit bez hůlky, musíš usměrnit ze svého jádra více magie. Proto ti tvá kouzla nefungují.“

    „Děkuji ti, Godriku, za upozornění,“ odpověděl Harry.

    A tak Harry i po tomto upozornění se soustředil maximálně a do večera zhruba zjistil, na co kolik své magie potřebuje, byl opět unavený k smrti, co se mu včera zdálo, že už více nejde, tak dnes zjišťoval, že jde. Opět se po večeři odebral do svých komnat, kde si napustil vanu a začal meditovat zrovna v ní. Po více jak hodině, kdy už voda byla úplně studená, se odebral na lůžko a usnul spánkem spravedlivých.

    Další den vstal a najel opět na svůj zaběhnutý program, po snídani si dál procvičoval kouzlení s hůlkou i bez hůlky, verbálně i neverbálně, učil se další kouzla z knihy od Nebelvíra, které teď přímo prodiskutovával s Godrikem a připisoval si tam poznámky, ale i z těch, co našel v knihovně.

 ***

   Předposlední den si ještě zkontroloval, jestli má všechny úkoly do školy, sbalil si všechny věci, co bude ve škole potřebovat, do kufru: od hábitu až po mudlovské oblečení, přibalil si i Godrikův meč, o kterém mu jeho bývalý majitel řekl, že jej může vzít jen jeho potomek. Rozhodnut, že bude cvičit i v Bradavicích, svou novou hůlku nosil vždy při sobě a starou vložil do kufru, kdyby náhodou! Uklidil i Hedvičinu klec, přestože ji Hedvika teď nebude potřebovat, neboť si mu sedne na rameno, stejně jako Angel, až se budou přemisťovat do Bradavic.

    Po večeři poprosil ještě skřítky, aby mu upravili vlasy, aby nevypadal jako pobuda. Lucy mu nakonec udělala docela šmrncovní účes. Zkrátila mu vlasy na krátko, jen ofinu mu nechala delší, protože si to Harry přál. V Bradavicích s tím nebude mít tolik práce, měl by se naučit nějaké to kouzlo na údržbu vlasů a spoustu dalších, jak teď zjišťoval. Nakonec se rozloučil také se všemi skřítky a domluvil se s nimi, že se vrátí na Vánoční svátky domů.

    Zamířil ještě do knihovny, protože jej před několika dny prosil Nebelvír, že s ním chce mluvit, než se vrátí do Bradavic. Tam se usadil do křesla a zavolal na Godrika: „ Godriku, sedím v knihovně a jsem připraven na rozhovor, na který jsi mě před několika dny upozorňoval.“

    „Harry, jako můj dědic máš nejen práva, ale i povinnosti sám k sobě, ale i k Bradavicím a jeho obyvatelům. Jako můj dědic máš právo na Bradavice, pokud se vyjevíš hradu, tak na věži začne vlát naše zástava a tím dáš najevo, že se dědic vrátil, to samozřejmě může udělat jakýkoliv dědic zakladatelů. Hrad ti může dodat potřebnou magii a ochranu, Harry, ale neměl bys být sobecký, a měl by si i ty hradu pomoci, když mu bude nejhůře. Dále by si měl v hradu najít svoje komnaty po mně. Nebudu ti říkat kde, najdeš to všechno napsané v mém deníku, který by sis měl také vzít do školy. Do komnat zkopíruj můj obraz, abychom mohli být ve spojení. Chovej se slušně, tak jak se patří na náš rod.“ Dával Godrik Harrymu své instrukce.

    Pak už se jen dlouho spolu loučili. Nakonec Harry v knihovně osaměl, proto si začal v klidu číst s vědomím, že zítra už touto dobou bude v Bradavicích se svými přáteli.

   Přemýšlel, jestli ho poznají, opravdu se totiž za ty necelé dva měsíce hodně změnil, za což mohlo fyzické cvičení a používání vyšší bílé magie. Povyrostl, díky pravidelné stravě, sice byl stále štíhlé postavy, ale pod jeho oblečením se zřetelně rýsovalo svalstvo. Dokonce byl i opálený, protože s mečem cvičil v zahradě, když to počasí dovolovalo. Vlasy měl kratší, jen s ofinou na jizvě než bylo jeho zvykem a oči samozřejmě smaragdově zelené, ale už bez brýlí, které nepotřeboval od své přeměny v griffina, kdy se na něm začali podepisovat i charakteristické rysy tohoto zvířete. Kdo se teď na tohoto mladíka podívá, bude mít problém ho identifikovat. Pozná ho jedině podle charakteristické jizvy v podobě blesku, kterou stále ještě měl.

   Po obědě si snesl všechny věci dolů a zmenšil si je, aby je mohl dát do kapsy, jinak by mu při jeho teleportaci zavazely. Hedviku měl na pravém rameni a Angela na levém. Dal poslední sbohem Lucy a už se teleportoval před Bradavickou bránu, která se před ním sama otevřela. Nad tím Harry jen pokrčil rameny, popřemýšlí o tom později, neuvědomil si v ten moment, že je Nebelvír a Bradavice jsou magický hrad, který cítí každý magický podpis. A samozřejmě že ten Harryho se výrazně změnil a zesilněl. Pomalým krokem zamířil do haly hradu. Otevřel vrata, vstoupil a rozhlédl se, jestli neuvidí nějakého profesora poblíž, který by mu mohl říct heslo od jeho Koleje.

   Jaké bylo překvapení pro Snapea, který právě vycházel ze svého suterénu do haly, když spatřil v hale stát neznámého mladíka se sovou na pravém rameni.

    „Co tu chcete?“ ptal se zhurta Snape.

    Harry se otočil po hlase.

   „Á, pan profesor Snape. Vy mě nepoznáváte, pane profesore?“ odvětil s úsměvem na tváři Harry.

    Snape zíral a jen zíral, mladík mu byl povědomý, ale netušil, kam ho zařadit.

   „Vidím, že stále nic, tak vám trochu poradím, pane profesore…“ ale to už Harry nestačil doříct, právě ze schodů scházel Brumbál s McGonagalovou v patách.

   „Harry, jsi to ty?“ Zíral i Brumbál na novou image Chlapce, který přežil.

   „Dobrý den, pane řediteli i vám, paní profesorko McGonagalová. Ano, jsem to já,“ odpověděl Harry.

   Všichni tři profesoři, když se trochu vzpamatovali z toho překvapení, které jim jejich student připravil, byli rádi, že Harryho vidí, ale jeho vizáž byla přeci jen silná káva a to dokonce i na ledového Snapea, kterému nešlo do hlavy, jak se mohl Potter za necelé dva měsíce tak moc změnit.

   „Paní profesorko? Mohla byste mi říct heslo do věže, ubytoval bych se zatím, než dorazí ostatní studenti a bude slavnostní večeře,“ ptal se honem ještě Harry.

   „Ano, samozřejmě, pane Pottere, heslo je Návrat Vyvoleného,“ hned mu odpovídala McGonagalová.

   Harry se musel jen usmát tomu heslu – kdyby jen tušili, že měl opravdu na mále, ale to už nebyla pravda díky Michaelovi.

   „Děkuji, paní profesorko, a teď když mě omluvíte i vy páni profesoři, půjdu se ubytovat. Zatím nashledanou.“

    A Harry si to už šinul po schodech do své Nebelvírské věže, a za sebou zanechal tři vyjukané profesory. Ti se po sobě dívali, jako by viděli dávno vyhynulého tvora.

   „Tak tomu říkám návrat tedy, milý kolegové.“ Usmál se Brumbál.

   „Jsem zvědavý, jestli ho vůbec někdo pozná sám o sobě, aniž by mu Harry musel vysvětlit, že je to on,“ dodal ještě.

   „Tak na to se taky s radostí podívám,“ odprskl Snape, přeci jen byl ještě malinko naštvaný, že Pottera nepoznal, ale byla to opravdu změna.

    Nevěřil by, že se tak člověk může změnit za necelé dva měsíce.

 ***

   Mezitím byl Harry skoro už u věže, když ho napadlo jít první zabydlet Hedviku do sovince. Změnil tedy směr a vyšel ještě pár pater, rozloučil se s ní a slíbil jí, že se brzy uvidí. Teď už mu nic nebránilo, aby si šel vybalit.

   Buclaté dámě řekl heslo a prošel společenskou místností, až do svého pokoje. Tam si zvětšil své zavazadlo a vybalil si pár maličkostí, které si uložil na své místo.

    Angela měl samozřejmě ještě na rameni, bude s ním stále. Ti tři o něm nevěděli, protože nebyl vidět, jak měli už dávno spolu domluvené. Vcelku se pobavili nad výrazy pánů profesorů, nejvíce však nad výrazem mistra lektvarů. Ještě teď se Harrymu chtělo smát.

   Měl ještě chvíli času, a tak si lehl na svou postel a Angel se mu usadil za hlavu na čelo od postele a krátili si chvíli povídáním.

 ***

   Hermiona a Ron zatím ve vlaku přemýšleli, jak se Harry hodlá dostat do Bradavic, když nejede vlakem. Věřili, že si z nich nedělal srandu a opravdu tam dorazí. V kupé seděli i s Lenkou a Nevillem, to jaké byly prázdniny, už měli dávno probrané. Na dotaz, kde je Harry, že jej ještě neviděli a nesedí s nimi v kupé, odpověděli, že se s ním mají setkat až v Bradavicích. I těm dvěma bylo divné, jak se tam chce Harry dostat, ale o tom už dál nemluvili.

   Na nádraží se pozdravili s Hagridem a nasedli do kočárů. Už z dálky vyhlíželi, jestli uvidí Harryho. Hermiona a ostatní vystoupili z kočárů, kterým se dovezli až před Bradavice a mohli si hlavu vykroutit, jak pátrali po Harrym, ale stále ho nikde neviděli. Vydali se mezi posledními dovnitř hradu a do síně na večeři zklamáni, že Harry nedorazil, přestože jim to slíbil.

 ***

   Harry si zakouzlil Tempus, aby zjistil kolik je hodin, „Angele, je čas jít na večeři a přivítat se s přáteli, jsem zvědavý, jak se ti budou líbit.“

    Sešel schody a viděl, jak Mia s Ronem právě míří do síně, přikradl se za ně, když v tom uslyšel jejich rozhovor.

   „Nepřijel, Rone, a slíbil to, co když se mu něco stalo?“ ptala se Hermiona.

   „Mio, po večeři půjdeme za ředitelem, třeba bude vědět něco nového,“ odpovídal také Ron zklamaným hlasem.

    Měl strach, co když se Harrymu opravdu něco stalo. Poslední zprávu měli od něj v červenci a od té doby nic.

   „Ahoj, Rone, ahoj, Mio,“ ozvalo se znenadání za nimi.

    Když se otočili, uviděli neznámého mladíka.

      „Ahoj, my se známe?“ vyhrkli oba najednou.

   „Já bych řekl ano, pokud jste Ron Weasley a Hermiona Grangerová, co se mnou zachránili kámen mudrců,“ usmíval se Harry.

   „Harry? Jsi to ty?“ opět zaráz promluvili Ron a Hermiona.

   „A kdo jiný?“ Stále se usmíval Harry.

   „Kamaráde, promiň, ale fakt jsem tě nepoznal, co si dělal, že si úplně někdo jiný?“ vystřelil svůj dotaz na něj Ron.

    Harry by rád odpověděl, ale trochu se dusil v Hermionině obětí, která přes slzy nemohla promluvit. To už se přidal i Ron, Harrymu se konečně podařilo vypísknout.

   „Prosím, pusťte mě nebo se udusím. Taky vás oba dva rád vidím, ale je čas na večeři, popovídáme si ve společence.“ A tak všichni tři zamířili do síně k nebelvírskému stolu.

   Všechny koleje se dívaly na ty tři a přemýšleli, kde je Potter a kdo je ten kluk s těmi dvěma. I Lupin u učitelského stolu se rozhlížel, kde je Harry, přeci jasně psal, že bude 1. září v Bradavicích a nikde není. A kdo je ten mladík s Hermionou a Ronem? Ale to už stačil říct nahlas, aniž by si to uvědomil. Odpověděl mu nečekaně Severus: „To je Potter, Lupine, změna po těch dvou měsících co?“ Lupin nestačil zírat a nejen on, i zbytek učitelského sboru se obrátil k místu, kde seděl Harry a opravdu se bylo na co dívat.

   Ale v tom už zpíval Moudrý klobouk a začalo zařazování, když byl zařazen poslední student, objevilo se jídlo na stolech. Jakmile Brumbál viděl, že studenti dojídají, odkašlal si a začal projev na zahájení nového školního roku.

   „Rád bych mezi námi uvítal staronového učitele Obrany proti černé magii Remuse Lupina. Do Zapovězeného lesa je zakázáno chodit jako vždy a náš pan školník Filch, mě požádal, abych připomněl, že zakázané předměty jsou zakázané a celý seznam visí na jeho dveřích kabinetu. Zájemci o famfrpál nechť se nahlásí svým kolejním ředitelům. Chtěl bych Vás také upozornit, dbejte zvýšené opatrnosti jak o sebe tak i o ostatní. Jak všichni víte, lord Voldemort a jeho následovníci jsou mezi námi a jejich síla roste. A teď milý prefekti odveďte žáky na své koleje, přeji Vám dobrou noc.“

    Harry počkal, až se trochu uvolní Velká síň a šel za ředitelem.

   „Dobrý večer, pane řediteli, promiňte mi, že ruším, ale máte pro mě ty knihy?“ zeptal se Harry.

   „Harry, samozřejmě, ještě dnes je nechám poslat po nějakém skřítkovi do tvého pokoje, bude ti to stačit? Zítra se u mě stav prosím, musíme spolu něco vyřešit, psal jsem ti o tom v dopise o prázdninách,“ odpověděl ředitel.

   „Děkuji moc, pane řediteli, ano samozřejmě, jak si přejete, zítra se u Vás po vyučování ohlásím, když mě teď omluvíte, šel bych na svou kolej, blíží se čas večerky, dobrou noc, pane.“

    A než stačil někdo z učitelů promluvit, Harry byl ten tam. Někoho napadlo z nich říct nahlas: „Je to vůbec Harry? Nejen že vypadá jinak, ale jeho chování je sto a jedna.“ Všichni jen zakývali hlavami, ale nikdo se už na to nevyjádřil, rozešli se do svých kabinetů. Harry mezitím dorazil do své společenské místnosti, kde už na něj čekali Ron s Hermionou.

   „Tak, Harry, kde jsi do teď byl, jak si se měl, povídej,“ vyhrkla Hermiona.

    Harry si sedl do jednoho z křesel u krbu a začal vyprávět.

   „Teď jsem se zdržel s ředitelem, měl mi koupit knihy, tak jsem se byl přeptat, jestli je má. Kde jsem byl celé prázdniny, Vám bohužel ještě teď říci nemohu, ale měl jsem se dobře, co jsem vypadl od Dursleyových. Navíc mě to přivádí na myšlenku, jak jste o mně mohli pochybovat, když jsem vám dvěma napsal, že se tu dnes uvidíme? A co vy, jak jste se měli vy?“

   „Promiň nám to, Harry, jen jsme měli o tebe strach. No my se měli dobře, až od toho tvého dopisu, jinak jsme byli jako těla bez duše, jak o nás tvrdila Ronova mamka, však ji znáš. Měli jsme o tebe hrozný strach. Ty už se nikdy nevrátíš k Dursleyovým, i kdyby tě tam Brumbál posílal?“ ptala se dál Hermiona jedním dechem, Ron jen poslouchal s pusou dokořán.

   „Ne, Mio, k Dursleyovým se už opravdu nikdy nevrátím. Mám místo, které je ještě bezpečnější, než jsou Bradavice, věř mi. A aby to tak i zůstalo, tak Vám zatím nemohu nic říct,“ reagoval Harry na sáhodlouhou řeč své kamarádky, která seděla naproti něj.

   „Nevadí, Harry, hlavně, že jsi v pořádku a že jsi tu teď s námi,“ říkala šťastná Hermiona.

   „Nevím jak vy dva, ale já jsem unavený, jdu spát, zítra nám začíná škola a já bych byl rád čilý,“ prohlásil Harry, s tím se zvednul a zamířil do ložnice.

    Hermiona a Ron na sebe hleděli jako dvě sovy, nejen že se Harry změnil fyzicky, ale vypadá to, že i psychicky. Oba jen pokrčili rameny a odešli také spát.