Kapitola 31 – Nová studentka (upravená verze)

Po dlouhé době opět pokračování, nějak se mi to sype všechno na hromadu :(

Kapitola 31 – Nová studentka

   Když se profesoři vrátili do Bradavic, čekal je v hale Nevill Longbottom.

   „Pane Longbottome, co vy tu děláte? Už je po večerce a vy se tu procházíte,“ zeptal se mile Brumbál.

   „Pane řediteli, já na vás čekám,“ odpověděl Nevill.

   „Čekáte na mě? Stalo se něco?“ zeptal se teď už zvědavě ředitel.

   „Harry, Ron, Draco, Hermiona a Ginny se neobjevili, co odešli od večeře. A i když jsme je hledali, tak jsme je nikde nenašli,“ odpovídal Nevill.

   „Nikdo je neviděl? To je divné,“ mluvil si sám pro sebe Brumbál.

   „Vydržte, jdu se na něco podívat, hned jsem zpět,“ promluvil Snape.

   Zamířil rovnou do třetího patra, prošel obrazem a zastavil se až u stěny, kde volal na Harryho, ale nikdo se neozýval. Nikdo tam nebyl.

   Vrátil se zpět do haly a na pohled ředitele odpovídal: „Nejsou tam.“

   „Dobře vyhlásíme po nich pátrání hned ráno, teď už stejně nic nezjistíme, běžte, pane Longbottome, spát. Ráno moudřejší večera.“ Dal pokyn Brumbál.

    S tím se rozešli i profesoři. Každý měl o čem přemýšlet, dnes toho bylo dost. První zmizí Harry a pak ti Cherubíni.

***

   Ráno nastalo dřív, než někteří chtěli, profesoři se sešli v síni a vyhlídali, jestli přijde Harry a jeho společnost. Jeho nepřítomnosti si všimli už i jiné koleje. Bylo to téma, které se u snídaně nejvíce probíralo. Brumbál zatím přemýšlel, kde by Harry mohl být a jak ho nejrychleji najít. Přišlo mu jako nepravděpodobné, aby byl u Voldemorta.

   Po snídani se sešel s profesory a řádem a seznámil je se zmizením Harryho a ostatních. Bystrozoři začali nenápadně pátrat, i když po zkušenostech z léta, nevěřili, že by ho našli. 

   Profesoři zatím hledali po hradu. Nejvíce Harryho zmizení nesl Remus se Severusem. Když ho ani do oběda nenašli, mysleli na to nejhorší, že je přece jen u Voldemorta.

***

   Harry usnul až nad ránem. Byl to vyčerpávající den. Celou noc myslel na to, co se stalo. Nebýt jeho, mohl tu Draco ještě být. Ostatní na tom nebyli lépe. Proto se nebylo, co divit, když ráno je zastihlo spící. O tom že je hledá skoro celý hrad, neměli ani ponětí. Spali spánkem beze snů.

   Draco, který se probral před polednem, se divil, kde je. Najednou si vzpomněl na včerejšek, skočil před tu holčičku a měl být mrtvý, jak je tedy možné, že je ve svém pokoji v jejich sídle. Bude se na to muset zeptat Harryho. Vstal ze své postele a zamířil do koupelny, chtěl se jít podívat po ostatních, když by je tu nenašel, vydá se za nimi do Bradavic. Když byl upravený, vyšel ze svého pokoje a vydal se na obhlídku sídla. Nikoho nikde neviděl, když uslyšel klepnout dveře. Vydal se za zvukem.

   V chodbě se srazil s Ginny, než stačil pozdravit, ozvala se Ginny: „ÁÁÁÁÁ, Draco, ty žiješ?“

   „Já se tomu také divím, chci se zeptat Harryho, jak je to možné,“ odpovídal na dotaz Draco.

   Po Ginnině výkřiku, se otevřely dveře od ostatních pokojů.

   „Děje se něco, Ginny?“ zeptala se Hermiona hlasem, který byl naplněn strachem.

   Když viděla před Ginny Draca, musela se opřít o dveře.

   „Draco,“ ozval se od ní povzdech.

   Ron a Harry vyběhli ven a běželi k Dracovi, Harry ho vzal a prohlížel, jestli je v pořádku. Ron ho kamarádsky objal.

   „Jak je možné, že jsi přežil kletbu smrti?“ ptal se Ron.

   „To nevím, chci se tě na to, Harry, zeptat. Pamatuji si jen, jak padám k zemi a pak už nic. Ráno, tedy před chvílí jsem se vzbudil u sebe v pokoji,“ vyprávěl Draco.

   „Když se do tebe vpila ta kletba, tak z tebe vyrazila tlaková vlna, která smetla všechno, co jsi měl před sebou a tím bitva vlastně skončila. Nezranění Smrtijedi utíkali k protipřemisťovací bariéře. Ron tě vzal sem do sídla a my ostatní jsme léčili, co byli zranění z bitvy, ale i tou vlnou. Nakonec se Ron vrátil a pomohl nám zrušit ochrany. Na to jsme se vrátili sem, byli jsme všichni vyčerpaní, unavení a nešťastní z tvé smrti, proto jsme se rozhodli, že se do Bradavic vrátíme dnes ráno. Bohužel jsem nespal celou noc a usnul až nad ránem, tak jsem zaspal. A jak vidím na ostatních, tak jejich noc byla podobná, ne-li stejná jako ta moje. Vzbudil mě až Ginnin výkřik. Jak je možné, že ještě žiješ, zatím, Draco, opravdu nevím, ale pokusím se to zjistit co nejdříve,“ dokončoval vyprávění včerejška Harry.

   Draco se vydal do knihovny a ostatní se převléknout z pyžam. Za chvíli se opět všichni setkali u krbu v knihovně. Dnešní rozhovor nevázl, bylo slyšet štěbetání od všech najednou a šťastný smích.

   Michael je opět pozoroval, bylo poznat, jak k sobě tíhnou, kdyby je teď někdo viděl, nepoznal by je. Dávno bylo zapomenuto nepřátelství mezi Dracem a těmi čtyřmi. Jejich vztah byl ukut pouty, která nepůjdou rozbit, spojeny jejich vlastní krví, tak jak zazněla jejich přísaha před několika měsíci.

   Legenda povstala z mrtvých, musí promluvit s radou o Dracovi, i on potřebuji dívku svých snů. Z pětice bude šestice. I když Harrymu řekl, že dary dostane jen jich pět, dostane je i Dracova růže. Po poradě bude muset promluvit s Harrym.

***

   U toho jejich povídaní, jim nějak vyhládlo, proto se rozhodli přemístit do Bradavic. Byl právě čas oběda, proto se vydali hned do síně. Všichni se drželi za ruce se šťastným úsměvem na tváři. Tak je uviděli i profesoři a studenti. Tento obrázek byl velmi zajímavý, uprostřed šel Harry a držel za ruku Ginny po levé straně a Hermionu po pravé, Hermiony se dál držel Ron a Ginny zase Draco. Nejvíce je mátl ten úsměv na jejich tvářích. Byl to šťastný a spokojený úsměv. Už z dálky k nim doléhal smích, který rozezníval lásku v srdci. Takový smích už dlouho nebylo slyšet. V těchto dobách kdy povstal znovu Voldemort, to bylo dokonce udivující.

   Těch pět si nikoho nevšímalo, pokračovali do síně, kde se usadili na svá místa. Různými dotyky si vyjadřovali, jak jsou rádi, že jsou všichni spolu a jsou živý. Nikdo z přihlížejících nechápal, co se to s nimi děje. Brumbál s ostatními byl tak překvapený, že se zapomněl zeptat, kde byli. A že je všichni hledali. Nakonec poslal Harry vzkaz Remusovi a Severovi, že je čekají na scrabble.

   Po vydatném obědě, se vydali všichni do jejich tajné komnaty, Harry opět zavolal Lucy a poprosil ji o občerstvení. Ostatní nachystali hru a čekali na profesory.

   Ti zanedlouho přišli. Na dotazy kde byli, jim nikdo neodpověděl. Jen z výrazů jejich tváří bylo poznat, že všechno neproběhlo k jejich spokojenosti, ale hned na to se jim vrátil úsměv na tvář. Proto se už k tomuto tématu nikdo ze zúčastněných nevracel.

   Hráli až do večeře, jídlo mizelo hlavně v našich pěti Cherubínech. Nebylo se co divit, večeři nedojedli, snídani vynechali. Hra byla plná zvratů, náladu jen vylepšilo špičkování mezi Harrym a Severusem. Na to jen ostatní kroutili hlavami. Už si zvykli, že ti dva svou nevraživost mezi sebou hrají již jen před ostatními.

***

   Po obědě se Brumbál vydal do ředitelny, kde zrušil pátrání po Harrym. V tu chvíli mu došlo, že se zapomněl Harryho zeptat, kde vlastně všichni byli. Stále byl v zajetí vzpomínky, na ten obrázek, co viděl před obědem. Tak šťastné je neviděl snad nikdy. Ze vzpomínek ho vyrušil krb v jeho pracovně. Z ohně vystoupil sám ministr Brousek.

   „Vítejte, pane ministře, co pro vás mohu udělat,“ ozval se ze svého křesla Brumbál.

   „Nedávno jste u mě byl a měl jste na mě prosbu, já vám vyhověl. Teď tu prosbu mám pro změnu já, mám tu dívku, které zabili Smrtijedi celou rodinu ve Francii před nedávným časem, ale její rodiče byli Angličani, proto nám ji ministerstvo poslalo zpět. Dosud studovala doma a po vás chci, aby mohla dokončit šestý a sedmý ročník v Bradavicích. Kam půjde o prázdninách, se rozhodne na konci školního roku. Bude s tím nějaký problém?“ zeptal se Brousek.

   „Ne, žádný, pane ministře, můžete ji klidně přivést hned, zařadíme ji do koleje a pomůcky ji někdo koupí,“ ozval se Brumbál.

   Brousek se jen otočil a zmizel v krbu, hned však byl zpět. S sebou vedl dívku podobnou andělu. Brumbál ji vysvětlil, že tady se rozděluje do kolejí, k tomu slouží Moudrý klobouk. A hned jí ho podával, ta si ho jen vzala a přiložila nad hlavu: 

   „Nebelvír,“ zvolal klobouk.

   „Jak se jmenuješ?“ ptal se Brumbál.

   „Marion Angelika Whiteová, pane řediteli,“ odpověděla Marion.

    Jen co se Marion představila, Brousek se rozloučil, že si tu už bez něj poradí.

   „Za chvíli je večeře, Marion, tam tě představím a předám do péče prefektům, ti už ti všechno vysvětlí. Teď máme Velikonoční prázdniny, ale v úterý už začíná opět vyučování, rozvrh ti dá paní profesorka McGonagallová, ta je i vedoucí tvojí koleje. Pokud chceš ještě něco vědět, klidně se zeptej,“ uváděl ji do chodu školy Brumbál.

   „Ne, pane řediteli, zatím není nic, co byste mi neřekl, a zajímalo by mě. Děkuji,“ odpověděla Marion.

   „Tak pojďme na večeři,“ vyzval ji Brumbál.

   Harry zkontroloval čas a rozhodl se pro dnešek skončit.

   „Uklízíme, za chvíli je večeře.“

   Profesoři se zvedli a zamířili pryč, pětka vše posklízela a vydala se do síně také. Posadili se na svá místa. Brumbál si stoupl a cinkl nožem do své skleničky, aby si sjednal v síni klid.

   „Dnes k nám nastupuje nová studentka, jmenuje se Marion Whiteová, a klobouk ji zařadil do Nebelvíru, přivítejme ji všichni a popřejme ji štěstí do studia, bude navštěvovat šestý ročník,“ po jeho slovech vstoupila do síně dívka připomínající anděla, byla středně vysoká, její dlouhé vlnité vlasy měli barvu zlata, když jste se jí zadívali do očí, mohli jste se v nich utopit, jak byly hluboké, barvu měli sytě modrou, téměř fialovou.

   Brumbál ji pokynul, kam se má jít posadit. Nevill udělal trochu místa vedle sebe a Marion tam zamířila.

   Když se posadila, rozhlédla se kolem sebe. Zaujali ji lidé vedle jejího spolužáka, který jí udělal místo. Začala si je pořádně prohlídat, nejvýraznější se ji zdál chlapec s jizvou na čele a zelenýma očima, vedle něj seděla dívka s rudými vlasy a očima jako čokoláda, naproti nim seděla dívka s hnědými vlasy, které byli husté a nezkrotitelné, vedle ní seděl rudovlasý chlapec, na těchto čtyřech bylo vidět, že k sobě patří. Nakonec si všimla blonďatého chlapce, který seděl vedle toho s jizvou. Měl šedé oči, plné jiskřiček. Velmi se jí líbil, co ji však zaujalo nejvíce, bylo chování těch pěti. Z nepatrných gest bylo zřejmé, že se mají všichni rádi a věří si, takové přátelství nikdy nepoznala. V koutku duše jim trochu záviděla, ráda by se přidala k nim, ale asi nebudou chtít někoho takového jako je ona. Probrala se, až se na ni obrátil její soused.

   „Ahoj, já jsem Nevill Longbottom, chodím také do šestého ročníku. Díváš se na naši pětku? Jsou to nejlepší přátelé, chodí všude spolu a dalo by se říct, že si věří až za hrob. Mají všichni společné hodiny. Nikdy nebo velmi málo je uvidíš rozděleně. Ten s jizvou je Harry Potter, vedle něj sedí Draco Malfoy a Ginny Weasleyová, naproti nim Hermiona Grangerová a Ron Weasley. Chodí také do šestého ročníku, ale mají nějaký speciální rozvrh. Takže na hodinách se s nimi nepotkáš,“ vysvětloval situaci Nevill.

   „Ahoj, já jsem Marion, jak jsi asi slyšel od ředitele, děkuji za vysvětlení situace.“

   „Nevíš, kdo je prefektem Nebelvíru? Má mi prý ukázat kolej, pokoj a vysvětlit, co a jak,“ ptala se Marion.

   „Prefekti jsou Hermiona a Ron,“ ozval se Nevill a už zrovna volala na Hermionu: „Hermiono, máš vysvětlit Marion, kde je kolej a kde má pokoj a dále jak to tu chodí.“

   „Po večeři tě tu provedeme a ukážeme, kde co je,“ ozvala se Hermiona a dál se věnovala rozhovoru se svými přáteli.

   Marion mrzelo, že ji nestála ani za pohled, asi jsem jim protivná. Netušila, že dnes jdou všichni stranou, jsou jen oni a jejich radost z navrácení Draca mezi ně.

 
   Draco si všiml, jak se té nové mihl v očích smutek a bolest. Pochopil, že ji Hermiona zranila, aniž by chtěla, navíc nová dívka nemohla vědět, že jinak je Hermiona velmi srdečná dívka, ochotná každému pmoci. Proto se na ni usmál, když viděl, jak je trochu se závistí pozoruje. Harry zamířil svůj pohled tam, kde se díval Draco. Marion Dracův úsměv opětovala.

   Harry byl dobrý znalec lidských duší, co musel tak rychle dospět a co se stal andělem, navíc mu pomáhala i jeho schopnost empatie, a proto viděl i to, co Marion chtěla skrýt před celým světem. Cítí se tu sama a hledá přátele, trochu jim i závidí, a moc se za to stydí. Znal Hermionu a věděl, že ji nechtěla urazit nebo dokonce ublížit, jen to ta radost.

   Harry se vrátil ke svému jídlu a ve francouzštině řekl Hermioně, že by se měla Marion omluvit, jak ji odbyla. Ona přece za to nemůže, že dnes je zcela výjimečný den, kdy po událostech ze včerejška se věnují hlavně sami sobě. Nesmí dát na sobě tolik znát, že mají důvod slavit a radovat se. Při posledních slovech se zadíval na Draca. Hermiona se zadívala na Harryho a uznala svou chybu a řekla, že ji hned po večeři napraví.
   Marion sledovala jejich rozhovor se zájmem, rozuměla každému slovu, vždyť už jako miminko bydlela se svými rodiči ve Francii, a jejich jazyk ovládala jako svou mateřštinu, dívala se po ostatních kolem sebe, ale tam narazila jen na zvědavé pohledy.

   „Neville? Nevíš, o čem se ta pětka bavila?“ ptala se šeptem Marion, nechtěla prozradit, že jim rozumí.

   „Nevím, tady nikdo kromě nich francouzsky nemluví, to se naučili sami. A někdy tak mluví celou večeři,“ vysvětloval Nevill.

   Tehdy Marion pochopila, proč Harry mluvil tímto jazykem. Slova byla určena jen pro ně a pro nikoho jiného. Styděla se sama za sebe, že poslouchala cizí rozhovor. Zamyslela se nad posledními slovy Harryho, včera se něco špatného stalo. 

   „Neville? Stalo se včera něco Harrymu?“ ptala se zase opatrně Marion, která chtěla přijít na kloub celé záhadě.

   „Včera všech pět zmizelo a objevilo se až dnes před obědem, všichni měli strach, že je unesl, Ty víš kdo, ale když se vrátili, byli v pořádku a takový šťastný úsměv jsem u Harryho a ostatních už dlouho neviděl,“ odpovídal Nevill a dále se věnoval své večeři.

   Marion jen kývla, že rozumí. Harry, když viděl, že jsou všichni po večeři, kývl na Hermionu a vstal.

   Ostatní ho následovali, jen Hermiona přistoupila k Marion: „Ahoj, můžeš jít se mou?“ zeptala se.

   „Jistě,“ odvětila Marion.

   Když vyšly ze síně, za dveřmi narazily na zbytek jejich party. 

   „Chtěla bych se omluvit, jak jsem tě odbyla. A začít znovu. Ahoj, já jsem Hermiona Grangerová,“ omlouvala se Hermiona.

    „Ahoj, já jsem Marion Whiteová,“ představila se i Marion.

   „Toto je Harry Potter, jeho přítelkyně Ginny Weasleyová, vedle ní stojí její bratr Ronald Weasley a zároveň můj přítel a ten peroxid je náš kamarád Draco Malfoy,“ pokračovala v představování Hermiona.

   „Já ti dám peroxid, Hermiono,“ vyhrožoval s úsměvem Draco.

   Po těchto slovech ostatní vybuchli ve šťastný smích, ke kterému se přidal i Draco s Hermionou a posléze i Marion. Za dveřmi je poslouchal Snape. Po hlášce Grangerové měl chuť ji vynadat, nečekal takovou reakci.

   „Pojď s námi, Marion, zavedeme tě do věže a řekneme ti heslo, pak ti s Ginny ukážeme, kde budeš spát,“ pokračovala Hermiona.

   To už ale všichni mířili do věže. Po cestě Marion ukazovali učebny a různé zkratky, jak se k nim dostat. V jaké účebně má kdo jakou hodinu, upozorňovaly ji na různé libůstky profesorů a na co si má u nich dát pozor. Jak se tu hodnotí a jaké jsou tu tresty, upozornili ji také, že si má dát pozor na školníka Arguse Filche a jeho kočku Paní Norrisovou. Nabídli ji kamarádství, ale mají málo času, ředitel si na ně vymyslel speciální hodiny, protože byly s učivem hodně na před a jejich spolužáci, by jejich tempu nestačili, a také mají spoustu i jiných aktivit. Ale pokud bude mít problém, může se na ně s klidem obrátit. Jíst může s nimi. To už došli do věže, ukázali jí klubovnu, nástěnku, kde najde všechna důležitá oznámení a nakonec i ložnici, spala v jednom pokoji s Ginny a Hermionou.

   Nakonec se usadili se svými vlastními knihami před krbem v klubovně a četli si v tichosti. Marion čas s novými přáteli utíkal velmi rychle, sem tam se střetli pohledy s Dracem, vždy se na ni tak krásně usmál. Harry to po očku sledoval. Měl velmi rychlé a vycvičené reakce, navíc to jiskření mezi nimi cítil.

   Když odbilo deset hodin, tak se zvedli a zamířili do svých ložnic. Marion se po nich tázavě dívala, ale odpovědi se jí dostalo až od Nevilla, který pochopil její pohled.

   „Každý den chodí v deset spát, už jsme si na to zvykli. Jestli nechceš, tak ty nemusíš,“ usmál se na ni Nevill.

   Marion tedy zůstala ještě chvíli v klubovně, ale čas se zpomalil, a proto se rozhodla jít spát taky.

***

   Lord Voldemort nechal zavolat své nejbližší přisluhovače, dozvěděl se totiž, že jistá Marion začala navštěvovat Bradavice a měl pro ně speciální úkol.

   „Kdo z vás má nějakého potomka v Bradavicích?“ zeptal se Voldemort.

   Přihlásili se Nott, Blaize a Avery.

   „Dobře, jeden z vašich potomků bude mít za úkol otrávit novou studentku, jmenuje se Marion Whiteová. Čím dřív, tím lépe, pokud se to podaří, odměna vás nemine, pokud však zklamete, tak si mě nepřejte,“ dával poslední instrukce Voldemort a podával těm třem flakonek s jedem.

   Sám se usadil do svého trůnu. Přemýšlel o těch pěti nových lidech, co se objevili na scéně. Kdyby je dostal na svou stranu, tak by měl zbraň proti Brumbálovi, ale i Harrymu Potterovi. Také o Marion, jen ta mu unikla ze spárů v ten den, kdy přišel pátrat po té vzácnosti, její rodiče mu stáli v cestě a nakonec mu nic podstatného neřekli, ale to teď jeho Smrtijedi napraví. Další akce si musel odpustit, dost jeho Smrtijedů se ze včerejšího neúspěchu musí vyléčit, některé vyléčili, ale některé nechali jen tak a měli dost vážná zranění, nechtěl být oslaben, až znovu zaútočí.

   Až se mu dostanou do ruky, tak s nimi zatočí, pokud nepřejdou na jejich stranu, rozhodl se pro úpůnou likvidaci. Ten spratek Potter mu také stále uniká. Čím více přemýšlel, tím více zuřil, poslední dobou se mu skoro nic nedařilo. Určitě za to mohl ten Potter a Brumbál. To si s nimi ještě vyřídí. Potom to vyčerpávajícím hodnocení své situace, se vydal vyspat na zítra.

***

   Bradavice spaly spokojeným spánkem, o myšlenkách a úkladech Voldemorta nikdo netušil. Marion, která měla být otrávena, tiše oddechovala a po dlouhé době se jí nic nezdálo, potom masakru u nich doma trpěla nočními můrami. Brumbál měl také půlnoc, kdyby jen tušil, co přinesou příští dny, určitě by tak klidně nespal. A Harry? Ten co se naučil nitrobranu, odmítal účastnit se Voldemortových porad. Ještě netušil, že by tím zachránil život své nové kamarádky. A že své rozhodnutí, bude muset v budoucnu možná přehodnotit.

    Ale to ukáže všechno až čas. Jen sám Osud ví, co si pro naše Cherubíny nachystal. Jejich cesta nebude lehká, ale o to bude sladší vítězství.