Kapitola 02 – Isabella Marie Swan (Twilight) - editováno 11. 08. 09

Tak je čas, dát Vám sem další kapitolu k této povídce. Byla bych ráda, kdybyste zanechali nějaký koment, abych věděla, jak se Vám tato povídka líbí. Chápu, že někteří jsou zastánci jen HP, ale momentálně dle nálady se kloním k této povídce. Proto mě prosím omluvte, slibuji, že jsem nezanevřela na Cherubína a v blízké budoucnosti přidám kapitolu i k němu. Přeci bych Vás nemohla tak natahovat na skřipec.

Kapitola 2 – Isabella Marie Swan

Jmenuji se Isabella Marie Swanová, ale všichni mi říkají Bello, nebo také Bells. Je mi sedmnáct let, ale svých osmnáctých narozenin se nedožiji. Už tři měsíce ležím zde v nemocnici v New Yorku. Od svých patnáctých narozenin, žiji se svým otcem. Přestěhovala jsem se k němu z Phoenixu, když se má máma znovu vdala za Phila. Byla bez něj nešťastná, protože Phil dostal práci na Floridě a ona mě nechtěla opustit. Pro její štěstí jsem se tedy rozhodla k radikálnímu řešení a přestěhovala jsem se za tátou do Forks, kde žil sám od rozvodu mých rodičů. Máma s tátou se k sobě nikdy nehodili. Máma je spíše do světa a táta je takový uzavřený tichý typ. Nikdy jsem nepochopila, proč se vlastně brali. Z Forks jsme se s tátou museli přestěhovat kvůli mé nemoci. Nikdy jsem nebyla pořádně nemocná, až se mi udělalo ve škole na hodině tělocviku špatně, že mě museli odvést do nemocnice na vyšetření. Tam mi diagnostikovali mou nemoc - leukémii a pro mě se všechno změnilo. Dlouho jsem se trápila, ale teď po roce jsem se vším smířila. Jen je mi líto mých rodičů. Táta pro mě chtěl to nejlepší, a proto jsme se odstěhovali do New Yorku, kde získal opět místo policisty. I přes snahu lékařů se můj stav stále zhoršuje, proto jsem teď upoutaná na lůžko v těchto zdech. Táta mě chodí navštěvovat každý den a já jen sleduji, jak na něj má nemoc působí. Asi není pro něj lehké vědět, že mi není pomoci a zbývá mi pár dnů, možná týdnů života. Dokonce z Floridy přiletěla i má máma, když mě viděla, po její krásné tváři začaly stékat slzy jako hrachy. V této době si neuvěřitelně začala rozumět se svým bývalým manželem. Spojuje je má nemoc.
Jsem tak slabá, že už neudržím ani knížku, abych si ukrátila čas. Nezabírá už ani morfium, které mi píchají proti bolestem. O tom, že žiji, mě přesvědčují jen přístroje, které mě kontrolují. Přála bych si, aby byl už konec. Vím, že to mým rodičům ublíží, ale ty bolesti se nedají vydržet a ničí je to stále více, že mi nemohou pomoci. Tak by si poplakali a za nějakou dobu by se s tím smířili, vždyť život jde dál. Usnula jsem zničehonic, to je teď také úplně normální.

Z pokoje, kde leží jejich dcera, vyšli zdrcení rodiče. Žena si utírá slzy, které jí kanou po krásných tvářích. Muž ji ochranitelsky objímá. Ale i on sám má problém smířit se s nevyhnutelným.
Dnes jim lékaři řekli, že jejich dceři Belle zbývá pár dnů, maximálně týden. Nezabírá jí proti bolestem ani morfium. Je to tak nespravedlivé. Proč zrovna ona? Je na prahu života a má jen pár dnů. Nikdy si se svou bývalou ženou nerozuměl, ale v tento moment mu přijde, že si rozumí i beze slov. Spojuje je jejich Bells. Vyšli jsme před nemocnici, když se na mě Renné otočila a promluvila: „Proč? Proč, zrovna Bella, Charlie? Je to mé jediné děťátko. To je nespravedlivé,“ vzlykala mu do košile. Na tyto otázky neznal odpověď, a proto mlčel. Ani on nechápal, co udělali špatně, že zrovna jeho holčička je smrtelně nemocná. Hladil Renné po hlavě a zádech, snažil se ji tím utěšit. Když se zdálo, že se trošku s tím vyrovnala, ji pomalu vedl k autu. Musí si odpočinout, zítra může být ještě hůře. Za několik chvilek dorazili domů. Renné si šla hned lehnout a já si stoupl k oknu, díval jsem se ven, ale nic neviděl. V hlavě mi bušily ty samé otázky, co mi položila Renné. Poslední dobou nedělám nic jiného, než že přemýšlím, co jsem mohl ještě udělat, aby se má holčička uzdravila. Dnes mi běžel hlavou krátký film, jak se Bells narodila a rostla. Jak jsme se rozvedli s Renné a ona odvezla mou holčičku z Forks. Jak jsem ji viděl jen o prázdninách a pak vůbec ne. A nakonec jsem vzpomínal na poslední rok ve Forks, když se za mnou nastěhovala Bella a začali jsme spolu žít. Byla tichá, tak jako já. Naše soužití nám vyhovovalo. Začala mi vařit, když zjistila, jak na tom jsem. Všechno je pryč, v jeden okamžik byla zdravá a v druhý byla smrtelně nemocná. Proč? Co jsem udělal špatně? Měl jsem se i s Renné odstěhovat, když to po mě chtěla? Pomohlo by to? Teď už je to jedno. Ztrácím ji, svůj malý poklad.
Nakonec, unavený svými myšlenkami, zamířil do svého pokoje, potřeboval se trochu prospat. Zítra jde do práce a opět za svým andílkem.

Když jsme vyšli s Charliem z Bellina pokoje, měla jsem slzy v očích. Mrzelo mě, že jsem je ani u ní neudržela. Je to tak nespravedlivé, proč zrovna má mladičká dcera, musí umřít. Proč? Co jsem udělala špatně? Na chodbě si nás odchytl lékař, po jeho slovech jsem se znovu rozbrečela. Slzy nešly zastavit. Asi jsem nikdy nebyla opravdovou mámou pro mou holčičku, ale miluji ji více, než dokážu říct. Na chodbě mě vzal Charlie do svého objetí, ale ani to nestačilo, abych přestala plakat. Nakonec se nám podařilo dostat nějak před nemocnici, nemohla jsem to vydržet a obrátila jsem se na Charlieho s dotazem, který mě pálil na jazyku: „Proč? Proč, zrovna Bella, Charlie? Je to mé děťátko. To je nespravedlivé,“ A opět jsem mu začala vzlykat do jeho košile. Odpověď jsem nedostala, možná také nevěděl, proč zrovna naše Bella. Ani nevím, jak jsem se dostala k němu do newyorkského bytu. Hned jsem si šla lehnout, byla jsem z toho pláče vyčerpaná a já chtěla jít znovu zítra do nemocnice, po slovech doktora to může být naposledy, co ji uvidím. Po těchto myšlenkách jsem opět začala brečet. Mé vzlyky byly z hloubi srdce. Nakonec jsem přešla k oknu a zírala do noci. Nedokázala jsem spát, stále jsem musela myslet na Bellu, na svou holčičku. V myšlenkách jsem se vrátila do doby, kdy se naše holčička narodila. Jak rostla, na rozvod s Charliem a odchod od něj i s malou Bells do Phoenixu. Změnilo by to něco, kdybychom zůstali ve Forks? Těžko říct. Na svou druhou svatbu s Philem a na rozhodnutí Belly, že se přestěhuje zpět do Forks za tátou, abych se mohla nastěhovat za Philem na Floridu. Opravdu se měla vracet zpět? Byla by nemocná, i kdyby žila s námi na Floridě? Otázky, na které neznám odpovědi a už je ani nepoznám. Co se stalo, se nedá změnit. Nakonec unavená jsem padla do postele, abych načerpala nějaké síly a mohla jít za svou holčičkou.

Vzbudila jsem se ráno, když klaply dveře. Jasné, každodenní kontrola mého stavu. Ale přístroje ještě pípají, nic se od včera nezměnilo, jen je mi o trochu opět hůře. Jsem smířená se svou smrtí, jen mě mrzí, že jsem nikdy nepoznala opravdovou lásku. Trochu jsem záviděla mým vrstevnicím, že mají rande a přítele. Já neměla ani jedno. Jsem ostýchavá a nemyslím si o sobě, že jsem krásná. Obyčejný průměr. Delší hnědé vlasy a hnědé oči. Pleť jsem měla vždy bledou, teď bych ovšem mohla závodit s bílou stěnou. Jediné co je na mě barevné, jsou kruhy pod mýma očima.
Zvláštní, nikdy jsem si nevšimla, jak je venku krásně, když prší. Jindy má duše prahla jen po sluníčku, kterého bylo ve Forks tak málo. Mé hodnoty vůči všemu se změnily. Teď už vím, že zdraví není samozřejmost. O lásku, tu opravdovou, by se mělo starat jako o vzácnou květinku, je třeba do ní investovat svůj čas a hlavně projevovat city. Rodiče nebrat jako samozřejmost, ale vážit si jejich lásky a starostí. To všechno už teď vím, ale je pozdě, na všechno. Můj čas strávený na tomto světě, právě odměřuje poslední zrníčka písku, jako v přesýpacích hodinách.
Přes den se nic až tak zajímavého nedělo, až na pár pravidelných kontrol, které byly den co den, a já si na ně za tu dobu zvykla. Odpoledne pak přišla Renné, tedy moje máma, snažila se mi zlepšit náladu. Povídala mi, co dělala dopoledne. Co budeme dělat, až se uzdravím, a přitom jsme obě věděly, že to není možné. Nakonec vytáhla mou oblíbenou knihu Na větrné hůrce a začala mi číst. Její hlas mě ukolébal ke spánku. Stávalo se mi to hodně často. Více jsem spala, než bděla. Možná to tak bylo lepší. Opět mě probralo až klepnutí dveří, kdy přišel můj otec. Pohladil mě po vlasech a přitáhl si židli blíže k mému lůžku. Máma přestala číst a táta spustil, jak se měl dnes v práci. Byl to takový náš rituál. Bylo uklidňující poslouchat jeho hlas, jak vypráví o jeho práci. Alespoň tu chvíli jsem měla pocit, že jsem opět ve Forks a všechno je tak, jak má být.
Za chvíli budou končit návštěvní hodiny, proto jsem je svým krákavým hlasem poprosila, než půjdou, aby mi otevřeli okno. Chtěla jsem alespoň na chvíli cítit čerstvý vzduch a ne pach nemocnice a smrti. Charlie se nerozhodně podíval po Renné, jak bude reagovat na mou prosbu. Nakonec to vyřešila máma, chtěla mi splnit všechna přání, která mohla. A opravdu, než odešli, otevřeli nemocniční okno dokořán. Po jejich odchodu jsem opět usnula, jejich návštěvy mě totiž vyčerpávaly, přesto jsem byla ráda, že jsou se mnou každý den, i když jsem viděla, jak je to ničí.

Nevím, co mě znovu vzbudilo, když jsem se podívala z okna, stmívalo se, ale ještě nebyl čas na kontrolu nemocničního personálu. Rozhlédla jsem se pořádně po pokoji, když mé oči narazily na postavu, která postávala u okna ve stínu. Pořádně jsem si ji prohlédla. Měla krásné dlouhé hnědé vlasy, oči byly barvy zlaté, takové zvláštní sem ještě nikdy neviděla. Její pleť byla mramorově bílá. Byla vyšší postavy a měla krásné krátké šaty, které zdůrazňovaly její nohy. Má prohlídka netrvala nijak moc dlouho, když jsem se vrátila opět k jejím očím. Zarazila jsem se, protože si mě také zrovna prohlížela. Podle ní jsem si připadala jako chudinka z ústavu. Má pleť jí mohla konkurovat se svou bledostí, ale ty kruhy pod očima, co mám, mi nikdo neodpárá. To ticho mě znervózňovalo. Proto jsem polkla, abych si uvolnila krk a mohla promluvit.
„Dobrý navečer, nespletla jste si pokoj?“ začala jsem konverzaci. A stále ji sledovala, co se bude dít.
„Ahoj, ne jsem tu správně, já vlastně přišla za tebou,“ promluvila ta krásná dívka melodickým hlasem. V určitých chvílích jsem měla pocit, jako bych slyšela zvonkohru.
„Za mnou?“ má odpověď byla opravdu velmi inteligentní.
„Ano, za tebou. Chci ti dělat společnost, popovídat si, seznámit se a bude záležet jen na tobě, jestli tu mám zůstat nebo jít,“ opět promluvila ta neznámá, a já se zaposlouchala do jejího nádherného hlasu. Z transu mě probralo až dlouhé ticho a její upřený pohled.
„Ach, omlouvám se, já budu jen ráda, pokud tu zůstaneš. Ležím tu už dlouho a navštěvují mě jen rodiče,“ souhlasila jsem ochotně s její společností. A tak začala má etapa šťastnějšího pobytu v nemocnici.

Odpoledne mě navštěvovali rodiče a večer Arlette, jak se mi představila ta krásná dívka. Po několika dnech jsem ji měla ráda jako svou sestru. Rozuměly jsme si, sem tam mi pomohla se učesat a upravit. Vždy mi řekla, co je nového a jak se celý den měla. Jen já jsem o své nemoci mlčela. Den ode dne se můj stav horšil. Přesto jsem byla ráda, že Arlette za mnou chodí. Co jsem nemohla probrat s rodiči, to jsem svěřovala jí.

Opět bylo zase jedno odpoledne a já čekala na své rodiče. Můj stav se od včera rapidně zhoršil, tušila jsem, že dnes je to naposled, co se s nimi vidím. Lékaři mi tak nějak naznačili, že do rána upadnu do bezvědomí a konec bude následovat. Přes bolesti které mě teď sužovaly, jsem byla i v celku ráda, že můj konec se blíží. Zase jsem usnula, aniž bych se dočkala své vytoužené návštěvy. Vzbudila mě až Arlette, dívala se na mě smutnýma očima a hladila mě po mých zpocených vlasech. Měla jsem pocit jako by mi chtěla něco říct, ale neodvažovala se. Mluvení mě vyčerpávala na hranice mých možností, proto jsem ji stiskla ruku, která byla jako led, abych ji povzbudila, že mi to má říct. Asi mému gestu rozuměla, protože se nakonec rozmluvila.
„Bells, mám velice smutnou zprávu pro tebe, lékaři ti to nechtěli oznámit, ale já jsem k tobě byla vždy upřímná, a proto ti chci říct i toto. Odpoledne měli tvoji rodiče autonehodu. Opilý řidič je smetl ze silnice, když jeli za tebou. Oba byli na místě mrtví. Je mi to moc líto, Bells,“ potom to proslovu se její hlas zadrhl. Já na ní hleděla s vytřeštěnýma očima, a s očí mi začali kanout slzy. Byla jsem ráda, že mi to řekla. Ale teď jsem tu zůstala na tento těžký boj úplně sama, na druhou stranu je to možná tak lepší. Stejně je se mnou brzy konec a oni se alespoň nebudou trápit. Arlette však pokračovala v rozhovoru dál.
„Bells, mám tě ráda, a proto mě trápí, že tak trpíš. Vím, že ti lékaři nedávají více jak dnešní noc. Mohla bych ti pomoci, už nikdy bys necítila bolesti. Ale všechno by se pro tebe změnilo, navždy bys musela zůstat se mnou a nikdy by to nebylo už, tak jako dosud. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ti to mám nabídnout, teď už není času nazbyt, musela bych ti pomoci hned a ještě dnes bych tě vzala pryč z nemocnice. Já nikdy jsem si nemyslela, že budu mít někoho tak ráda jako tebe, za tu chvíli ses mi stala sestrou, kterou jsem nikdy neměla,“ v tom se Arlette odmlčela a zvedla hlavu, její oči směřovaly ke dveřím. Najednou se strašně rychle pohnula do stínu. To se už otvíraly dveře a dovnitř vstupovali lékaři na moji kontrolu. Ta proběhla tak, jako každý den s navyklou rutinou, ani jednou se nezmínili, že už nemám rodinu a mě v hlavě šrotovala nabídka od Arlette, nechápala jsem, jak by mi mohla pomoci, když lékaři nemohou. Ale měla jsem ji ráda opravdu jako svou vlastní sestru, navíc mé bolesti mě přesvědčovaly o tom přijmout její nabídku. Nebudu tu už nikdy sama, Arlette tu bude vždy pro mě. Tyto všechny myšlenky se mi honily hlavou, zatím co lékaři prováděli mou kontrolu. Bylo divné, že si nevšimli Arlette, která stála v rohu ve stínu mého pokoje. Nakonec si sbalili všechny své instrumenty a opět odešli. Arlette se vrátila k mému lůžku a zvědavě mě pozorovala. Já zase pozorovala ji a nakonec jsem na ni kývla, že souhlasím. Moje rozhodnutí bylo pevné, přesto se mi v očích asi mihl strach. Protože Arlette se ke mně nahnula a pohladila mě opět po vlasech a lících a prohlásila: „Neboj se, prosím, ať se děje cokoliv, důvěřuj mi, prosím.“ A já se ji pokusila věřit, i když to co následovalo, mě katapultovalo do bezvědomí, jen z povzdálí jsem slyšela přístroj, který pípal, jak mi tlouklo srdce.

Z pohledu Arlette

Čekala jsem jestli Bells, má malá sestřička, bude souhlasit s mým návrhem. Ale přišli lékaři na jejich obvyklou kontrolu. Když odešli, přišla jsem opět k posteli mé malé Bells. Vypadala jako mrtvolka, věděla jsem, že má hrozné bolesti, ale snaží se je přede mnou skrýt. Bylo to marné, mé upíři oči vidí lépe jako ty lidské. Nakonec Bells na mě kývla, že souhlasí a mě odlehlo. Nechtěla jsem ji ztratit. Dlouho jsem nad svým návrhem přemýšlela, ale jak jsme se poznaly více, byla jsem přesvědčená, že kvůli ní to zvládnu. Nevysaji ji, ale udělám z ní upírku. Bude mou opravdovou sestrou a nebudou ji trápit už žádné bolesti. V koutku mysli jsem sice měla strach, že mě za to bude nenávidět, ale po dnešní události, kdy zemřeli i její rodiče, jsem to bralo jako pokyn shůry. Snažila jsem se upozornit Bells, aby se nebála a věřila mi, přesto však měla strach v očích. Když jsem se k ní sklonila a vycenila zuby, leknutím upadla do bezvědomí. O tom, že žije, dával tušit jen přístroj, který monitoroval její srdce.

Rychle jsem Belle prokousla krk a začala sát, netrvalo to ani minutu a olízla jsem ji ranku, která se zacelila. To jsem zopakovala i na obou rukou a nohou, chtěla jsem, aby méně trpěla a aby jed začal pracovat, dříve než ji přestane tlouct srdce. Její bezvědomí ji chránilo zatím před další bolestí. Nakonec jsem ji rychle odpojila s přístrojů a vzala do náručí, přemístila jsem se rychle k oknu a vyskočila jsem. Opatrně jsem si přidržela Bellu, aby mi při dopadu nevypadla. Tiše jako kočka jsem se rozeběhla potemnělou ulicí do bytu, který jsem měla pronajatý po tu dobu, co jsem zde studovala. Už včera jsem se domluvila s šéfem, aby mi zaplatil a že dnes už nenastoupím na směnu do baru. Své věci jsem měla také sbalené a nachystané, proto je stačilo v mém bytě jen vyzvednout. Tak jsem také udělala, Bellu jsem držela jako ten nejkřehčí poklad. Byla teď pro mě nejdůležitější. Museli jsme se obě dostat do mého srubu v Kanadě, musela jsem si pohnout, než se její proměna úplně rozjede. Také tam je dostatečný přístup k potravě, hned když se vzbudí, bude potřebovat krev. Chtěla jsem ji ušetřit výčitek svědomí ze zabití člověka.
Do bytu jsem se dostala v rekordním čase, tam jsem na chviličku odložila Bells na postel, hodila si svůj sbalený batoh na záda a opět jsem moji malou sestřičku popadla do náruče. Spěchala jsem s ní v náručí přímou cestou do svého srubu, jindy by mě cesta trvala déle, ale můj strach o ni a přání být s ní v bezpečí mě poháněly a my se do bezpečí dostali za pouhých 24 hodin. To už ale Bella v mé náruči sebou škubala, věděla jsem, že ji zachvacuje oheň. Jen jsem doufala, že to moje sestra vydrží.
Konečně jsme doma. Opatrně jsem se dostala do mého malého domečku. Odnesla jsem Bellu do pokoje, který byl do této doby hostinský a od teď to už bude Bellino království. Položila jsem ji na postel a odešla jsem si odložit věci. Nakonec jsem se osprchovala, čistě oblékla a vrátila se k Belle. Hladila jsem ji něžně po tvářích a vlasech. Nakonec jsem ji chytla za ruku a držela ji. Hleděla jsem na ni jako na svatý obrázek. Hlavou se mi honila jen jedna myšlenka a otázky s ní spojené, bude mě mít ráda, až zjistí, co jsem z ní udělala? Dokážu se jí vzdát? Nechci být už sama. Má nevědomost a Bellina agónie bude trvat ještě dva dny.
Byla opět noc a já se vydala na lov, chtěla jsem být silná a klidná až se Bells probere. Lov mi netrval příliš dlouho, nechtěla jsem se moc daleko a nadlouho vzdalovat od své sestřičky. Proto jsem byla za chvíli zpět a opět se usadila na kraj postele, na které ležela moje malá Bells.

Z pohledu Bells

Nevím, kdy jsem se probrala z bezvědomí, ale probrala mě bolest. Ne tak velká, jako z mé nemoci, ale přesto bolest. Uběhla nějaká doba, když se bolest změnila v pálení, měla jsem pocit jako bych hořela zaživa. Mé tělo bylo v plamenech, přesto jsem cítila něčí blízkost, utěšovala mě. Cítila jsem, jak mě někdo hladí a pak i drží za ruku. Plameny byly větší, když někdo ode mě odešel. Nevěděla jsem, kdo u mě sedí, ale najednou byl pryč. A já si připadala osamělá v plamenech. Kousala jsem si ret, abych nekřičela bolestí, ne z toho horka, ale z toho pocitu prázdnoty. Najednou už opět u mě někdo seděl, a i má bolest se zmírnila, ale strach zůstával. Z ničeho nic oheň byl zaháněn ledem, nebyl to příjemný pocit, přišlo mi, že se mi nohy mění v krystaly ledu a oheň se stahoval do srdce. Jak mé tělo se měnilo v led, oheň v srdci mi přišel jako sopka před erupcí. Najednou mé srdce z toho ohně bouchlo jednou, dvakrát a najednou nic, ticho. Musím být mrtvá, netluče mi srdce. Přesto jsem otevřela oči a viděla jsem nad sebou dřevěný strop, ve vzduchu létaly částice prachu, nikdy jsem si nevšimla takových drobounkých částic. Stále jsem cítila vedle sebe někoho sedět. Opatrně jsem otočila hlavu, i když jsem se snažila otočit ji pomalu, přišlo mi, že jsem viděla Arlette v mžiku. Dívala se na mě zvláštním pohledem, opatrným, plným strachu a očekávání. Nevěděla jsem, co ode mě čeká, snažila jsem se posadit, ale bylo to tak rychle, že jsem teď na ni zvědavě koukala já. Chtěla jsem vysvětlení, co to se mnou je. Srdce mi netluče, nic mě nebolí a já žiji, i když jsem měla být mrtvá. Obě jsme byly zticha. Koukaly na sebe a ani jedna jsme nenašly odvahu promluvit. Toto mlčení nakonec prolomila Arlette.
„Bells, asi by si chtěla nějaké vysvětlení, jen doufám, že mě nebudeš nenávidět, řeknu ti o sobě celou pravdu. Já jsem upír, jsem nesmrtelná. Když jsem tě začala navštěvovat v nemocnici, zamilovala jsem si tě jako svou sestru. Už dvě stě let žiji sama, bez přátel a rodiny. Ty jsi mi dala pocit, že tu nejsem zbytečná. Naše rozhovory mi dodávaly sílu jít dál. Nakonec jsem přemýšlela, jestli tě nemám proměnit v upírku, byla bys opravdu má sestra, ale nedokázala jsem ti to nabídnout, když jsi měla rodiče, kteří tě tolik milovali. Jejich smrt mi přišla jako prst shůry. A já ti to nabídla. Nechtěla jsem, abys trpěla bolestmi nebo mi zemřela. Tak dlouho jsem hledala svou spřízněnou duši, a když ji najdu, měla by mi hned odejít. Promiň, že jsem byla sobecká a proměnila tě, aniž bych věděla, že s tím budeš souhlasit. Já už teď lidi nezabíjím, i když jsem upír. Nejsem svatá a dlouhou dobu jsem se živila lidskou krví, až jsem se hnusila sama sobě. Zkoušela jsem se zabít, ale nikdy se mi to nepodařilo, nakonec jsem se tak vyhladověla, že jsem vysála první zvíře, které jsem v lese potkala, tou dobou jsem žila na Sibiři. A od té doby abstinuji a živím se jen zvířecí krví. Teď jsme u mě ve srubu v Kanadě. Pokud budeš chtít, bude to od teď i tvůj domov. Budu se snažit ti ze všech sil pomáhat, pokud o to budeš, Bells, stát,“ ukončila svůj dlouhý monolog Arlette se skloněnou hlavou.
„Arlette, já se na tebe nezlobím. A jsem ráda, že mám takovou sestru. Já mám jen strach, nechci nikomu ublížit, a co bude dál? Ty jsi sama říkala, že jsi vysávala lidi a že žiješ už dvě stě let, jak to půjde dál?“ začala jsem se ptát i já, jediného člověka, tedy upíra, který teď představoval mou rodinu.
„Jsme na odlehlém místě, srub je v lese, abychom měli rychlý přístup k potravě. To mě přivádí na myšlenku, měla bys mít žízeň,“ vysvětlovala mi opět Arlette.
„Jak to poznám, že mám žízeň?“ ptala jsem se zvědavě.
„Pálí tě v krku?“ opět se ptala Arlette.
„Když tak o tom přemýšlím, do teď ne, až jsi o tom začala mluvit,“ odpověděla jsem popravdě.
„Dobře tedy, první se převlečeš a pak půjdeme na tvůj první lov, pak si ještě můžeme promluvit,“ dávala instrukce má nová sestra.
Jak řekla, tak jsme udělaly. Dala mi triko a tepláky z jejího šatníku. Nakonec mě zavedla do lesa a vysvětlila mi, jak mám lovit. Stačí se zastavit a zaposlouchat se, uslyším tlukot srdce a za ním se vydám. Také bych měla cítit vůni krve a ta by měla zvyšovat mou žízeň. Tak jak mi poradila, jsem se zařídila a opravdu, bylo to přesně tak, jak mi Arlette radila. Ulovila jsem si medvěda a jednu srnu a přišlo mi, že jsem plná. Arlette mě dokonce pochválila, že jsem se neušpinila. Nakonec jsme se vrátili do srubu. Tam mi Arlette vykládala, jak se z ní stal upír a co všechno zažila. Naše vztahy se ještě upevnily. Na oplátku jsem jí řekla i já celý svůj život, i to, co v nemocnici bylo tabu. Chtěla jsem vědět, jak vypadám, a proto mě Arlette vzala do své koupelny a tam kývla na zrcadlo. Hleděla jsem na krásnou sedmnáctiletou dívku, hnědé vlasy do půl zad, bledá pokožka jak alabastr, rtíky rudé jako jahody, jen celý dojem kazily mé oči, měly karmínovou barvu. Na to mi Arlette řekla, že se mi po nějaké době, kdy budu pít zvířecí krev, změní na zlatou, tak jako jí. Věřila jsem jí, vždyť zatím vždy co mi řekla, bylo pravda. Stoupla si vedle mě a při bližším zkoumání jsem opravdu viděla některé rysy si podobné. Nebude těžké prohlašovat, že jsme sestry. Opět jsme se vrátily do mého pokoje a povídaly jsme si o všem a o ničem.

Naše spolužití nám klapalo. Od mé přeměny uběhly už dva roky. Arlette mě přinutila vyzkoušet mou vůli, jestli můžeme obě mezi lidi. Dodržovaly jsme její zásadu, než se vydáme do města, tak se pořádně napijeme, abychom neměly takové chutě. Přišly jsme do města, které bylo poblíž našeho lesa. A k mé radosti všechno dobře dopadlo, neměla jsem žádné choutky na lidskou krev. Arlette s tím měla trošku problémy, ale vždy se zklidnila při pohledu na mě. A tak jsme zjistily, že už můžeme pryč. Srub byl pohodlný a vyhovoval nám, ale za ty dva roky jsme už obě měly ponorkovou nemoc. A tak jsme jeden večer přemýšlely, co bude dál. Arlette přišla s nápadem začít chodit do školy, ale mělo by to být někde v menším městě a kde slunce nesvítí. Na to mě napadlo jen jedno místo. Městečko Forks, tam skoro pořád prší a to nám, jako upírům, vyhovovalo. Arlette s tím souhlasila, ještě domyslet jména a nějaký důvěryhodný příběh a můžeme se stěhovat.
Po dlouhém přemýšlení jsme se shodly na tom, že já budu Isabella a Arlette si bude říkat Nicol, obě budeme využívat mého příjmení tedy Swan, neboť of Loretty je moc nápadné. Nakonec jsme si sbalily těch pár kousků prádla, co máme. Nicol sebrala šperky, co měla už přes dvě stě let, že je prodá ve větším městě, nechala si jen řetízek s přívěskem, který si zavěsila na krk a mně dala náramek, který patřil k tomu přívěsku. Zbytek se prodá, abychom si mohli pořídit dům, auto a nějaké oblečení. Dlouhou dobu budeme žít jako lidé.
Jak jsme si naplánovaly, tak i udělaly. V Seattlu jsme prodali šperky za velmi dobré ceny - zlatník si mnul ruce nad takovou důmyslnou prací. Co mu budeme povídat, že je to opravdu stará dobrá ruční práce. Stavily jsme se pro nějaké auto, oběma se nám zalíbilo ojeté Audi, které vypadalo velice dobře a mělo tmavé skla, a protože to nebyl nejnovější model, tak ani moc nestálo. Pak jsme zamířily do realitní kanceláře, tam jsme si vybraly malý domek, který byl u lesa. Že to bylo na samotě, tak jsme také dostaly slevu a dokonce jsme se mohly i hned nastěhovat. Nakonec jsme zamířily do nákupního střediska, kde jsme si koupily nový šatník. Nicol mi pomohla se obleknout do slušivých modelů a já naopak zase jí - říkala, co jí sluší, a co naopak ne. Chovaly jsme se jako opravdové sestry a vzbuzovaly jsme rozruch svou nevšední krásou. Když jsme měly vyřešené i nákupy, vrátily jsme se ke svému zánovnímu autu a vydaly se do Forks. Protože jsem tam kdysi s otcem žila, navigovala jsem Nicol. K večeru jsme se přiblížily k ceduli, na které stálo: Vítá Vás město Forks. Na náš dům jsme se musely poptat kolemjdoucího, který na nás mohl oči nechat. Nakonec nám přesto ukázal cestu a my za tmy dorazily do našeho domku. Protože nás nikdo nemohl vidět, tak jsme svou upíří rychlostí vynosily nákupy z nového auta. Nicol ještě zaparkovala a já zatím rozdělila tašky a nanosila je do pokojů. Přes noc jsme se každá zabydlely ve svém pokoji. Nad ránem jsme šly obě na lov, dnes se totiž budeme muset jít nahlásit do naší nové školy.