.Po dlouhé době sem dávám další kapitolku. Opět pro některé zklamání, je to k Twilight. Snad se najde pár dobrých duší, kteří povídku ohodnotí a napíší komentář.
Kapitola 05 – Setkání
Z pohledu Bells
Opět je tu ráno, naštěstí je pod mrakem. Po dlouhé sprše, bez které bych nemohla žít, jsem si na dnes zvolila na sebe upnuté černé džíny, korzetové bílé triko, na to jsem si hodila mikinu s kapucí, vzala jsem si batoh a šla čekat na Nicol do obývacího pokoje.
Ta přišla pár chvilek po mně, dnes měla také kalhoty, ale na rozdíl ode mne bílé, černou zavinovací tuniku a také mikinu s kapucí. Bylo přesně akorát, abychom vyrazily do školy. Proto jsme se vydaly k našemu autíčku, které nás dopravilo bez úhony až na parkoviště. Tam jsme opět byly atrakcí pro spolužáky, asi na nás zvědavě čekali. Ani jedna z nás si jich však nevšímala, vydaly jsme se prostě do hodiny, kterou jsme dnes ráno měly.
Z pohledu Alice
Do školy jsme museli jet dvěma auty, bylo nás šest, proto já s Jasperem, Edwardem a Alexem jsme jeli v Edwardově Volvu a Rosalie a Emmett v Rosaliiným kabrioletu. Rosalie asi chce, udělat na ty dvě nové spolužačky dojem, musela jsem se usmát. Chudák Emmett dnešní noc asi byla pro něj krutá. Dle jeho výrazu, Rosalie mu to nechala vyzobat, jak se rozplýval nad těma dvěma. Edward byl zamračený celou cestu do školy, chudák, babizny, tedy pardon jeho spolužačky, jej budou opět nahánět, haha dokonce i Alex se už zamračil, asi si to uvědomil také. Nakonec jsme dorazili před školu, kupodivu bylo dost spolužáků na parkovišti, jako by na někoho čekali. A má domněnka byla pravdivá, kousek od nás zaparkovala ojetá Audi a z ní vyšly naše dvě krasavice. Spolužáci se mezi sebou začali dohadovat, bylo to roztomilé. Než se však stihli domluvit, ty dvě byli už v budově. Musela jsem se začít smát.
„Čemu se směješ?“ zeptal se rozzlobeně Edward.
„Jen tak, a můžeš se klidně dál tvářit jako kakabus,“ odpověděla jsem Edwardovi. Jasper jen kroutil hlavou, a nechápal, čemu se stále usmívám. Byli tak zaujatí svýma myšlenkami, že si těch dvou nevšimli. Nakonec i my jsme se rozešli do svých učeben, všichni se setkáme až na obědě.
Z pohledu Arlette
Nakonec to dobře dopadlo, šum před školou ztichl, když jsme zaklaply za námi dveře. Jednu chvíli jsem měla opravdu strach, že se k nám někteří odvážnější spolužáci opravdu rozejdou. Bella vedle mě tiše vrčela, zaměřil se totiž na ni náš starý známý ze včerejška. Chudák chlapec, ta by jej rozsápala. Měl by se Bells vyhýbat obloukem. Dnes byla první hodina opět trigonometrie. Předmět, který jsem opravdu nesnášela. Naštěstí jsem měla Bells, ta ho sice také neměla ráda, ale věděla, která bije, když začal profesor o něčem hovořit. Protože polovina spolužáků byla venku, zamířily jsme zrovna do naší učebny a našich lavic. Na lavici jsme si vyházely nové učebnice a nějaké ty potřeby k psaní. Vše bylo jako u ostatních, nakonec jsem se začala dívat dle Bellina příkladu z okna do deště. Z mého snění mě vytrhl až zvonek ohlašující začátek hodiny.
Z pohledu Alice
Na první hodinu jsem se dostala těsně před zvoněním, ty dvě už byly na svých místech a hleděly z okna. Ignorovaly vše okolo. Dnes jsem z naší rodinky nebyla sama, tuto hodinu má se mnou i Alex, když jsme se usadili, opatrně jsem mu naznačila, aby se podíval dozadu na ta dvě stvoření, že jsou to ty dvě, o kterých jsme včera mluvili. Jeho reakce byla opravdu k smíchu, když je uviděl, vytřeštil oči, a kdyby se mu mohlo, určitě by se mu zastavilo srdce. Byl jako omámený, stále hleděl na ně, jako by nemohl uvěřit, že tam sedí. Ty dvě jej však ignorovaly jako všechny ostatní, stále sledovaly přednášejícího nebo se maximálně podívaly z okna.
Z pohledu Bells
Když zazvonilo, vešel do učebny náš profesor a já jsem stočila svůj pohled na něj. Opět jedna nezáživná hodina. Měla jsem pocit, jako by na mě někdo spočinul pohledem, proto jsem se nenápadně rozhlédla. Vedle té elfky seděla nová tvář, nějaký kluk s komickým výrazem ve tváři a pohledem upřeným na Arlette. Nedalo mi to, aby mi nezaškubaly koutky úst úsměvem. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Protože byl zaměstnán zíráním na mou sestru, rozhodla jsem se, že si ho pořádně prohlídnu a zhodnotím. Měl černé vlasy a zlaté oči, rysy ostře řezané a byl na obyčejného člověka až moc krásný. Postavu jsem zhodnotit moc nemohla, byl složený na židličce a nebylo toho moc vidět. Nakonec se přeci jen obrátil a soustředil se na přednášejícího. Toto byla chvíle pro mě, abych sdělila svůj postřeh Arlette.
„Třetí lavice před námi, s tou elfkou sedí nový kluk a hltal tě očima, pozor má zlaté oči a je na člověka až moc krásný,“ stačila jsem ji sdělit, v několika málo vteřinách. Ještě že jsme upíři a mluvíme tak rychle, že to ani lidské oko nedokáže postřehnout. Arlette, která měla upřený pohled na profesora, jenom přikývla, že rozumí. Chlapec měl asi problém se soustředit, protože ještě několikrát za tu hodinu jsem ho přistihla, jak pokukuje nenápadně po mé sestře Nicol. Nakonec zazvonilo, my se sbalily a vydaly se z učebny ven. Na chodbě se ke mně otočila Arlette a jen prohodila: „Nevypadá nejhůř.“ Tomu jsem se musela začít smát, tím jsem samozřejmě přitáhla pozornost všech okolo jdoucích. Na to jsem jen zakroutila hlavou a pokračovaly jsme v cestě na další hodinu.
Z pohledu Alice
Alex od té doby, co spatřil tu vyšší holku, se nemohl nějak soustředit, stále ji po očku pozoroval, bylo by skvělé, kdyby se s ní dal dohromady, ale bohužel on upír a ona člověk, i když překrásný. To by nedělalo dobrotu. Když hodina skončila, opět odešly ty dvě spolu a Alex je následoval jako by jej přitahoval magnet. Na chodbě bylo dost lidí, když se najednou rozezněl smích, bylo to jako by zvonily jemné zvonky a všichni zůstali jako v transu. Zajímalo mě, kdo se to zasmál, a proto jsem si stoupla na špičky, abych měla větší přehled. Málem to se mnou seklo, když jsem zjistila, že se to smála Isa. Nakonec už jsem jen viděla, jak zavrtěla hlavou a vydala se pryč i se svou sestrou. Musela jsem Alexe přibrzdit, aby šel do své další učebny, byl tak zmámen, že by je následoval. Tuto hodinu jsem měla mít s Edwardem a Alex měl ruštinu. Proto jsme na sebe jen kývli a vydali se každý jinam.
Z pohledu Bells
Když jsme dorazily do naší další hodiny, zjistily jsme, že si jedna musí sednout k tomu klukovi z trigonometrie a jedna sama. Proto jsem postrčila Nicol k němu a já si sedla za ně, chtěla jsem vidět, co se bude dít. A taky se dělo. Chlapec měl problém odtrhnout oči od mé sestry, musela jsem se potichu chichotat. To však neprošlo bez povšimnutí od mé sestry, která se hbitě otočila, tichounce na mě zavrčela a zasyčela: „Počkej doma, to si ještě spolu vyřídíme.“ Bohužel to na mě nemělo žádný účinek a já měla, co dělat abych se nezačala smát nahlas. Zajímavá byla reakce toho kluka vedle, který se otočil i na mě. A pozvedl obočí v údivu. Já jen pokrčila rameny a začala se věnovat výkladu profesora. Přesto mé oči sklouzávaly na ty dva přede mnou. Arlette se snažila nezírat na svého souseda, ten s tím ale problém neměl. Zíral na ni dost otevřeně, až si toho všiml i náš vyučující.
„Pane Cullene, můžete mi říct něco z dějin Romanovců?“ když viděl, že Alex nevnímá jeho výklad.
„Jistě, pane profesore,“ odpověděl a začal v ruštině výklad dějin carské rodiny. Nakonec i profesor uznal, že umí a nechal jej být.
Hodina mi strašně rychle utekla při tom divadle, co předváděli ti dva přede mnou. Ještě cestou z učebny jsem se pochechtávala.
Z pohledu Alexe
Na trigonometrii jsem poprvé uviděl tu novou holku, o které nás informovala Alice. Byla opravdu překrásná, přitahovala mé oči jako magnet. Nemohl jsem přestat na ni zírat. Cítil jsem, jak se vedle mne otřásá Alice smíchem. Ale ani to mě nemohlo odradit od mého zírání na tu bohyni. Když hodina skončila, a ona se zvedla k odchodu, mé nohy ji samovolně následovaly. Zastavila mě až Alice, která mě upozornila na další hodinu. Proto jsem chtě, nechtě, zamířil na ruštinu. Tu mám s celé rodiny sám. Ale čekalo mě překvapení a dost příjemný, do učebny vstoupily i ty dvě, ale já měl oči jen pro tu vyšší, kdyby se mě někdo zeptal, jak vypadá její sestra, tak řeknu, že nevím, ale zeptat se mě na tu krásku, popíši ji do detailu. Všechno dopadlo dobře, moje krasavice si sedla ke mně a její sestra za nás. Nevím, jestli si všimla, že vůbec existuji, ale já jsem na ni nemohl přestat zírat. Za mnou se ozýval tichý chichot, nebýt upírem, tak jsem ho neslyšel. Najednou se má krasavice otočila, tichounce zavrčela a zasyčela na svou sestru. To vše bylo v několika vteřinách. A já začal tušit, že tyto dvě nejsou lidé, ale tak jako já upírky. Ze zadu se jen ozvalo větší hihňání. To mě přinutilo se otočit, a já si konečně všiml, že i ona má krásy na rozdávání, ale moje kráska byla přeci jen hezčí. Má nepozornost se stala trnem v oku vyučujícímu, který mě musel hned vyvolat, zeptal se mě na Romanovce, měl jsem, co dělat, abych se nezačal chechtat, nakonec jsem mu sdělil nejnutnější informace a on spokojený s mým výkladem, mě nechal konečně sednout a nevšímal si mě. A tak jsem opět začal zírat na dívku, co seděla vedle mě. Asi že jsem nechtěl, aby hodina skončila, zvonilo neobvykle rychle, má kráska se sbalila a už jsem ji viděl, jak mizí se svou sestrou ve dveřích. Snad ji uvidím, ještě na některé z hodin, nebo u oběda. Nakonec jsem vypadl ze dveří i já a vydal se na další hodinu, kterou jsem měl společnou s Edwardem.
Z pohledu Bells
Celou cestu na další hodinu mi Arlette spílala a já se musela chechtat, čím více se rozčilovala, tím více mi to přišlo k smíchu. Měla jsem co dělat, abych se vyhnula spolužákům cestou, asi by to nemuselo dopadnout dobře.
„Iso, ty si hrozná, místo abys stála při mně tak se tu chechtáš,“ když jsem se opět začala smát.
„Promiň, Nikki, ale měli jste se vidět, měla jsem strach, že chytne i lavice,“ mezi záchvaty smíchu jsem se snažila vybreptat ze sebe.
„Já ti dám lavici. A přestaň se smát!“ stále reptala Arlette.
„Jistě, jistě. Já už mlčím. Co máme teď za hodinu?“ zeptala jsem se, abych přišla na jiné myšlenky a nemusela jsem se opět smát. Nicol se trošku uklidnila, když viděla mou snahu.
„Francouzštinu,“ odpověděla mi lakonicky. A dívala se na mě očima, které měla přivříté.
„Já už jsem hodná, Nikki, vidíš ani se nesměji, že mě v tom nenecháš?“ začala jsem domlouvat Arlette a házet po ní své psí oči. Sice mě za ty dva roky naučila francouzsky i s archaismy, ale přeci jen. Ona byla rodilá Francouzska. Nakonec se na mě usmála a já věděla, že jsem tuto bitvu vyhrála. Na hodině jsme tentokrát byly jen my dvě, nikdo ze známých. Profesorka byla stará zapšklá panna, jak jsme s Arlette ohodnotily. Zkoušela na nás finty, ale díky Arlette, jsme ji obě převezly a nakonec nás nechala na pokoji. Arlette se vyloženě nudila a začala si čmárat na papír, když jsem spatřila, co ji to tam vzniká pod rukama, měla jsem co dělat, abych se opět nezačala chechtat, proto jsem odvrátila tvář k oknu a začala jsem si představovat své dny v nemocnici, kdybych se totiž začala smát i teď, tak se mnou nebude asi už několik let mluvit. Konečně zazvonilo a my se mohly vydat na oběd. Arlette se po mě dívala, já se snažila zachovat si tvář a dělat, že sem si ničeho nevšimla. Blížily jsme se k jídelně, když nás zastavil Adam, ten kluk neví, co je pro něj dobré. Arlette si stoupla přede mě, když zaslechla, jak začínám vrčet. Snažil se nám vlichotit a zval nás k jejich stolu. Naštěstí Arlette měla dost rozumu, aby mu to vymluvila. Byl zklamaný, ale živý. Nakonec jsme si vzaly tácy, kde jsme si dali pití a nějaké ovoce. Došly jsme ke stolu, který byl v koutu, a tedy tam byl stín.
„Nechápu, Isi, co ti na tom Adamovi vadí, vždy když se přiblíží, mám pocit, že po něm skočíš,“ šklebila se na mě Arlette.
„Nesnáším ho, je to takový pitomec, který nemá rozum,“ odsekla jsem a přimhouřila jsem oči, že by toto téma měla rychle opustit.
„Dobře už mlčím, přesto s tebou chodí do školy,“ nezapomněla doplnit Arlette.
Na to jsem už neodpověděla a zadívala jsem se ke dveřím, na mých rtech začal pohrávat úsměv, a proto jsem sklopila hlavu, abych se nemusela začít smát. Arlette se po mě jen podívala a pro změnu ona přimhouřila oči, když ale viděla, že se k ničemu nemám, zůstala také zticha. A zahleděla se z okna ven.
Z pohledu Alexe
S Edwardem jsem se srazil ve dveřích do naší učebny, i on na mě poznal, že se něco děje a zadíval se na mě se zdviženým obočím. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval k naší lavici. Edward jen pokrčil rameny a dál se v tom nepitval. Byl jsem rád, že je brácha takový, jaký je. Celou hodinu jsem se nemohl soustředit a stále jsem v myšlenkách odbíhal k té krásce z ruštiny. Vzala mi vítr z plachet, už jsem chápal Emmetta a Alici. Přesto jsem tak nějak doufal, že mi ji rodina schválí a ona se mi vrhne do náruče. Nakonec opravdu zazvonilo a my s Edwardem jsme se vydali za ostatními do jídelny. A tam jsem ji znovu uviděl, seděla ke mně zády a já ztuhl mezi dveřmi a tak jsem zablokoval Edwarda. Probral mě až úsměv její sestry, když mě viděla. Najednou sklonila hlavu a už ji nezvedla. Edward mě musel nakopnout, abych pokračoval v cestě a jen kroutil nad mým chováním hlavou. Usedli jsme na opačnou stranu jídelny a čekali na ostatní. Já po očku pozoroval svoji krásku. Edward se na mě se zájmem podíval a sledoval můj pohled. Pocítil jsem žárlivost a začal jsem tiše vrčet. Edward se začal smát a já se konečně vzpamatoval. Stejně mé oči stále sledovali druhý konec jídelny. To už přišli i ostatní a Emmett mě začal pošťuchovat, když viděl, jak jsem mimo. Já si z toho nic nedělal a stále sledoval ty dvě. Edward se mě snažil na něco upozornit, ale já byl jako v transu, nakonec mě podruhé nakopl, až jsem zavil. Samozřejmě jsem strhl pozornost všech na sebe. Ale stálo mě to za to, naším směrem se podívala i moje krasavice. Jen její sestra se začala opět zvonivě smát a tím opět obrátila pozornost všech na sebe. I naše rodina ji začala pozorovat. Sice jsme byli daleko, ale mohl jsem vidět, jak se jí pohybují rty. Ale přes šum v jídelně jsme neslyšeli nic. Jen Edwarda zaujal ten smích, který před chvilkou zazněl. Nakonec se stejně zakabonil, a zahleděl se jinam než na ty dvě. Mračil se jako bůh pomsty, nevím, co mu přeletělo přes nos. Nakonec se ty dvě zvedly a odcházely z jídelny, sledování pohledy všech v jídelně, tedy kromě Edwardovýho. Mé rozptýlení pominulo a já konečně se mohl zapojit do hovoru. Alice se na mě usmívala vševědoucím úsměvem. Rosalie byla naštvaná i ona musela uznat, že jsou krásné. Emmett si ze mě dělal stále srandu a Jasper byl nezvykle zamyšlený. Když jsme se ujistili, že jsme v jídelně strávili dostatek času, zvedli jsme se k odchodu i my.
Z pohledu Edwarda
Dnes mě Alex opravdu překvapil, když jsem se s ním potkal na dějinách literatury, byl opravdu mimo. Nejvíc mě však zarazil u oběda, zůstal trčet mezi dveřmi jako přikovaný, musel jsem ho nakopnout. Co následovalo u stolu, mě vykolejilo ještě více, stále sledoval druhý konec jídelny, kde seděly nějaké dvě holky. Nechápal jsem to, nikdy nejevil zájem o druhé pohlaví, několikrát jsem na něj mluvil, ale vůbec nevnímal a to si dokonce nevšiml, ani příchodu naší zbylé rodiny. Když jsem na něj mluvil už po několikáté a on nereagoval, nakopl jsem jej znovu a on zaskučel, že na sebe obrátil pozornost všech v jídelně. Měl jsem chuť jej nakopnout znovu. Ani toho si nevšímal a stále sledoval ty dvě, sledoval jsem jeho pohled a měl jsem, co dělat abych nezalapal po dechu. Dívaly se na nás dvě krasavice, že i Rosalie opravdu může být naštvaná. Korunu tomu však nasadila ta menší, když se začala zvonivě smát, bylo až s podivem, jak se všichni otočili na ní a nemohli odtrhnout oči od ní. Iritovalo mě, že jsem si nemohl přečíst její myšlenky. Všech okolo ano, ale její ne, ani její sestry. Rozčilovalo mě to, proto jsem sklopil pohled, aby si nemyslela, že mám o ni zájem a jen po očku ji sledoval. Z dálky jsem viděl, že něco prohodila k té druhé krásce a nakonec se vydaly pryč z jídelny. Dokonce teď už opět začal vnímat Alex, po jejich odchodu, ale byl takový nějaký skleslý. Rozloučili jsme se mezi sebou a vydali se každý do svých hodin. Já zamířil na biologii, kterou jsem měl tentokráte sám. Dorazil jsem k učebně a sedl jsem si na své místo. Těsně po zazvonění dorazily do třídy i ty dvě z jídelny. Profesor na ně hleděl jako u vytržení, ukázal na dvě místa, která byla ještě volná, tedy vedle mě a Adama či jak se ten kluk jmenuje. Jeho myšlenky jsem měl jako na dlani, toužil, aby si vedle něj sedla Isa. Zaujal mě tichý hlas, sotva slyšitelný.
Z pohledu Bells
„Podívej, koho to tu máme a kde je volné místo…,“ promluvila ke mně upíří rychlostí Nicol, když se rozhlédla po třídě.
„To ne,“ povzdechl si druhý hlas.
„Za ten smích, by si s ním měla sedět ty,“ pokračoval první hlas. Na tento rozhovor zvedl Edward oči a pozorně sledoval dění, byl překvapený, když zjistil, že to mluví ty dvě.
„Vrrr, zkus to a řeknu tomu klukovi z ruštiny, že sis kreslila celou hodinu srdíčka,“ vrčela Bella.
„Jak zase víš toto? Vždyť si se dívala z okna?“ zatvářila se překvapeně Arlette.
„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará,“ odsekla Bella a začala se tichounce chichotat.
„Dobře, jdu za ním já a ty si sedni vedle toho blonďáka, a ještě jednou se zasměješ a roztrhnu tě,“ vyhrožovala ji zpět Arlette a vydala se za Adamem. Já se vydala na to druhé volné místo.
Usadila jsem se vedle kluka, kterého jsem zběžně přeletěla pohledem, nebyl to žádný strašák, vypadal vcelku dobře. Hodnotila jsem ho v duchu, přesto nebo možná proto, jsem na sobě nedala nic znát a věnovala jsem se výkladu. Nebýt toho, že jsem upír, tak jsem měla infarkt, když se vedle mě ozval jeho hluboký hlas: „Ahoj, já jsem Edward.“
„Ahoj, Isa,“ odpověděla jsem lakonicky, a tím jsem myslela, že naše konverzace končí, přepočítala jsem se.
„To je tvoje sestra?“ pokračoval v otázkách.
„Ano,“ odpověděla jsem zase jednoslabičně a viděla jsem jak se Arlette otřásají ramena smíchem.
„Odkud jste se sem přistěhovali?“ vyzvídal dále.
„Z daleka,“ reagovala jsem já a měla jsem chuť skočit Arlette po krku, když jsem sledovala její reakci.
„Umíš i více slovnou odpověď?“ nevzdával se Edward.
„Hm,“ opět má odpověď.
Z pohledu Edwarda
„Nevypadá to tak,“ snažil se Edward pokračovat v konverzaci, aby zjistil o těch dvou něco více. Chápal dokonce už i Alexe a jeho chování k té druhé. Jemu se více líbila Isa, měla jemné rysy a krásný smích. Jen jej stále hnětlo, že neví na co myslí, a její odpovědi mu nic neřekly. Jeho poslední slova přinutily Isu zvednout hlavu a zadívat se mu do očí? Měl pocit, že se začíná v jejích očích topit, najednou sebou trhla a zadívala se z okna. Od té chvíle se už na něj nepodívala, a začala jej ignorovat. Konečně byl konec hodiny, chtěl ji zdržet, ale než se nadál, měla sbaleno a už viděl jen, jak se vzdalují její záda z učebny. Zůstal zaraženě stát, toto není normální, ta rychlost, ten rozhovor na začátku hodiny, měl takové tušení, že ty dvě jsou někdo jiný, než se snaží ukázat. Musí si o tom promluvit večer s Alexem. Když se vzpamatoval, vydal se i on ven z učebny a přímo na parkoviště, toto byla jeho poslední hodina. Zvolna došel k svému Volvu, aby počkal na jejich rodinku, když přicházel k autu, viděl, jak z parkoviště odjíždí ojeté audi.
Konečně se dočkal i on a už byli všichni, nasedali do svých aut a vyrazili k domovu, Alex zíral z okna, Edward byl zaměstnán svýma myšlenkami a Alice s Jasperem si měli povídat co mezi sebou. Tak přijeli i domů. Přivítala je Esme, chtěla vědět nějaké novinky, co bylo ze školy. Edward s Alexem mlčeli jako zařezaní, Alice se na ně dívala, ale nekomentovala to. Nakonec si šel každý po svém. Jen Edward kývl na Alexe, ať jde s ním.
„Alexi?“ začal Edward, když byli u něj v pokoji.
„Ano?“ reagoval Alex.
„Co říkáš na ty dvě?“ zeptal se přímo Edward.
„Co chceš přesně slyšet, Edwarde?“ bral to oklikou Alex.
„Myslíš, že nám od nich hrozí nebezpečí?“ zeptal se Edward.
„Myslím si, že ne, ale Alice měla pravdu v jednom, jsou jiné než ostatní,“ odpověděl popravdě Alex a v mysli znovu uviděl obraz své krásky.
„Ta menší se jmenuje Isa,“ řekl Edward jako by mimochodem.
„Tak Isa, hm, a jak to víš?“ zeptal se Alex zvědavě.
„Mám s nimi společnou biologii a ona sedí vedle mne,“ odpověděl opět Edward.
„Já mám s nimi ruštinu a ta vyšší sedí se mnou, ale nevím, jak se jmenuje,“ poznamenal Alex smutně.
„To nevím, ani já, ale co jsem si všiml, Isa je velmi rychlá na člověka a také měli dost divný rozhovor mezi sebou v hodině, než si sedly na svá místa ve třídě. Nebýt upír, tak jsem je neslyšel, jak rychle a potichu mluvily,“ dával k dobru Edward.
„Máš stejný pocit jako já, na hodině ruštiny se Isa velmi tiše smála, a její sestra na ni zavrčela a tiše zasyčela, že si to doma vyřídí,“ reagoval na slova Edwarda Alex.
„Tak že si myslíš, že jsou to upírky, tak jako my,“ hodnotil Edward. – „A přesto si myslíš, že nám nejsou nebezpečné.“
„Viděl jsi jejich oči? Mají stejnou zlatavou barvu, jaké mají naše. Pokud je naše domněnka správná, tak se živí zvířecí krví jako my. Ale máš pravdu, měli bychom na to upozornit Carlisleho,“ poznamenal Alex. – „Líbí se ti některá z nich?“
„No tak ta Isa, nevypadá nejhůř, i když vypáčit z ní slovo je za trest a myšlenky jí nemůžu přečíst a ani její sestře,“ opět reagoval naštvaně Edward, kterého stále hnětlo, že oni jsou opravdu ty výjimky.
„Mě se líbí víc ta druhá, je taková krásná, mile se usmívá…,“ zasnil se Alex a Edward měl pocit, že jejich rozhovor je u konce, toto už tu jednou bylo. Pustil nějakou muziku a postavil se k oknu, z kterého sledoval, jak ubíhá den.
Z pohledu Arlette
Po biologii nám konečně skončila škola, a my se mohly vydat domů. Bella byla zamyšlená, alespoň se už nesmála. I když co jí mohu vyčítat, když já se smála celou biologii, jejich rozhovoru s Edwardem. Neznám Bells tak jednoslabičnou, musím zjistit, co jí na něm tak vadilo.
„Bells, co ti na tom Edwardovi tak vadilo, že jsi mu odsekávala?“ zrovna jsem se pustila do výslechu.
„Nic, je vcelku pěkný,“ konstatovala Bella a já na ni nechápavě zůstala zírat.
„Tak proč si to udělala?“ ptala jsem se opravdu nechápavě.
„Nevím, asi aby si nemyslel o sobě víc, než si už myslí,“ krčila jsem rameny.
„Ty si přeci trdlo, vypadá to, že jsou to upíři, a ty se s ním nechceš bavit, přitom jim bychom neublížili, kdyby k něčemu došlo,“ reagovala Arlette.
„Já vím, ale byla jsem mimo z toho Adama a víš, jak jsem se lekla, když na mě promluvil? Zatím byli všichni zticha a tento si jen tak kliďánko na mě promluví,“ bránila se Bella a sama dobře věděla, že se nezachovala zrovna nejlépe.
„Doufám jenom, že to napravíš příště,“ povzdechla si Arlette a přemýšlela nad tím klukem z ruštiny. Bells měla pravdu, ten kluk se mi opravdu líbil a musela na něj nenápadně pokukovat. Byla upírem už dlouho a s nikým se nestýkala několik desetiletí, až s Bellou. Ano chápala Bellu, měla strach, co bude. Oni dvě jim ublížit nemůžou, ale je to i naopak? Jak dlouho jim bude trvat, než si dají dvě a dvě dohromady a dojde jim, že jsou také upírky. Dlouho bylo ticho, než promluvila Bella: „Líbí se ti ten kluk z ruštiny? Ten Cullen?“
„Ano, dost se mi líbí, ale máš pravdu, nevíme, co od nich můžeme čekat,“ přiznala se Arlette.
„Přála bych ti, aby se do tebe zamiloval a aby ti to s ním vyšlo, neměla by si být sama,“ rozumovala má sestra nad mým životem.
„Uvidíme, co bude dál Bells,“ zašeptala jsem v odpověď.
To už jsme dorazily domů, Bells se vydala rovnou do svého pokoje, asi potřebovala přemýšlet o dnešku. Já si šla udělat úkoly, přeci jen jsem s nimi měla trošku větší problémy a věděla jsem, že bude jistější, když se půjdu večer opět najíst. Stále jsem měla totiž problémy se svou kontrolou. Stále jsem musela obdivovat Bells a její ovládání.
2024 ©