Kapitola 06 – Zvědavost (Twilight)

Konečně mi vyzbyl čas a můžu dát i na tento blog kapitoly, co jsou už zveřejněny na webgardenu.

Kapitola 06 – Zvědavost

Z pohledu Bells

Večer nás zastihl rychleji, než jsem předpokládala. Slyšela jsem jak Arlette něco píše, tušila jsem, že si dělá úkoly. Já si zatím četla, mou oblíbenou knihu, ale mezi tím jsem přemýšlela nad svým životem. Jaký byl před a po přeměně. Nelitovala jsem toho, ano věčnost je dlouhá, ale má nemoc dlouhou dobu nade mnou visela jako Damoklův meč. Rodiče nemám, ale našla jsem sestru, kterou bych nikdy neměla. Už jsem dlouho nebyla na krmení, asi bych měla jít dnes s Arlette. Všimla jsem si, že mám poslední dobou výkyvy nálad, hlavně když se přiblíží ten kluk ze školy, jak se jen jmenuje, aha Adam. Nemám chuť jej vysát, nijak mi nevoní, ale mám chuť mu zakroutit krkem. Možná je to opravdu, ale jen tím, že jsem dlouho nepila.  
Dnešek nebyl nijak zářivý, ale nebyl ani tak zlý, jak jsem očekávala. Sice stále po nás pokukují, ale už to není tak hrozné jako první den, jen ti dva nový, co se přidali k Cullenovým, mi dělají trochu starosti. Edward, nevypadá nejhůř. Přesto mi něco říká, abych se držela stranou, mohl by být hodně nebezpečný. Mám strach ne o svou nesmrtelnost, ale o mou sestru, kdyby se jí něco stalo, můj nesmrtelný život, by se převrátil vzhůru nohama. Už jednou jsem o všechno přišla a znovu našla, už nikdy nedovolím, aby se to opakovalo. Budu ji chránit do poslední chvilky mé nesmrtelnosti. Slyším, že Arlette přestala psát, to byl i pokyn pro mne. Svou upíří rychlostí jsem se převlékla z dlouhých kalhot do kraťasů, korzet jsem si nechala. Věřím si, že se neušpiním. Má sestra byla dobrá učitelka. Klaply dveře od sestřina pokoje a já se vydala za ní. Byla zamyšlená, a proto mě zaslechla až na poslední chvíli.
„Jdeš někam, Bells?“ zeptala se a dívala se na mě opatrným pohledem.
„S tebou, je to už delší čas, co jsem naposledy pila, navíc ti chci dělat společnost. Nebo ti vadím?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne, jsem ráda, že dnes jdeš se mnou. Budeme muset jít, ale dále do lesa. Tvá pochoutka se nezdržuje na okraji lesa,“ prohlásila Arlette a já ji přikývla. Ani jedné nevadilo, že budeme muset jít lovit dál od domova. Stejně nespíme, tak nám noc uteče rychleji.
„Vezmeme si auto a pojedeme, nechci lovit hned za městem, když jsme dvě,“ nakonec rozhodla Arlette.
„Ok,“ souhlasila jsem ráda. Obě jsme se vydaly z domu k našemu autu. Arlette mi nabídla, abych si zařídila. Byla jsem vcelku ráda, vždy před lovem se mi nahrne do těla příliš mnoho adrenalinu, a mám ráda nebezpečné věci od té doby, co jsem upírem. Arlette se na mě vesele usmála, když jsem nastartovala, zařadila a vyrazila kupředu. Byla už tma, takže jsem jela přes dvěstě kilometrů v hodině. Byla to paráda. Narazily jsme na rezervaci a já odstavila auto. Obě jsme vystoupily a podívaly se na sebe s úsměvem, bylo to už dlouho, co jsme lovily spolu.
„Dáme si závod?“ zeptala jsem se s čertíčky v očích.
„S tebou? Nikdy. To dřív zamrzne peklo, než bych vyhrála,“ odpověděla mi Arlette a ušklíbla se na mě.
„Dám ti náskok patnáct minut, co ty na to?“ snažila jsem se ji svést k závodu.
„Hm, dej mi třicet a můžeme se o něčem bavit,“ zkoušela se tomu vyhnout Arlette.
„Dobře, máš to mít - třicet minut, tak běž,“ souhlasila jsem s ní. Arlette jen pokrčila rameny a už mizla v lese. Nad tím jsem zavrtěla jen hlavou a natáhla jsem se zpět do auta pro knihu, kterou jsem tam kdysi zapomněla, sice byla tma, ale s mými upířími smysly to nebyl problém. Jak jinak si zkrátit čas, než čtením. Ze třiceti minut bylo nakonec čtyřicet, když jsem se rozhodla následovat mou sestru. Knihu jsem hodila zpět do auta, a kotrmelcem přes motor auta jsem se dostala na druhou stranu a už jsem mizela i já v lese. Následovala jsem pach své sestry, má rychlost se zvyšovala, jak mi tepal adrenalin v celém těle. Netrvalo to ani patnáct minut, když jsem zavětřila pach pumy, má mysl se teď soustředila jen na tlukot a vůni krve této šelmy. Neměla přede mnou šanci. Má rychlost se ještě zdvojnásobila, nestihla jsem postřehnout ani Arlette, která zůstala jako opařená, když mě zahlídla. Já svým tělem jsem narazila do pumy, která odletěla na strom, kde se omráčeně sesula. Jedním přemetem jsem byla u své kořisti a zakousla jsem se jí do krku a sála tu lahodnou tekutinu. Vysála jsem i poslední kapku, když se mi adrenalin vytrácel z těla a já začala vnímat svět kolem sebe, uklidila jsem po sobě svou potravu.
„Příště se zase nechám přemluvit k závodu s tebou,“ zkonstatovala Arlette, když i ona ulovila jednu pumu.
„Nechápu, co se s tím tak mazlíš. Měla jsi náskok čtyřicet minut a nestihla si ji zakousnout, dřív než jsem k tobě doběhla,“ snažila jsem se ospravedlnit.
„Že mazlíš, chystám se ke skoku a ty mě přeletíš a ještě si uděláš salto,“ nedalo to Arlette si nepostěžovat.
„Nikki, tak promiň, příště se budu snažit ti nevysát večeři,“ hodila jsem po ní své psí oči, které na ni vždy zapůsobily, „si sytá?“ zeptala jsem se.
„Ano, najedla jsem se, ale ne tvoji zásluhou,“ stále se nechtěla vzdát Arlette. – „Bells?“ najednou změnila tón Arlette.
„Ano? Děje se něco?“ ptala jsem se opatrně.
„Lituješ někdy?“ pokračovala Arlette. Přišla jsem blíž k ní a pohladila jsem ji po tváři, viděla jsem ten strach v jejích očích.
„Ne, a ty?“ zeptala jsem se na to samé.
„Ne,“ odpověděla krátce a poslala ke mně plachý úsměv.
„Tak je všechno v pořádku. Měly bychom se vrátit k autu, vyjde nám to akorát na moji sprchu,“ a obracela jsem se k odchodu.
„Někdy přemýšlím, jestli nejsi náhodou vodník spíše než upír,“ podívala se na mě se šklebem na tváři.
„Tss, nevíš, o co přicházíš a navíc, před chvílí jsi sama viděla, že spíš upír,“ prohodila jsem lakonicky a pokračovala jsem v cestě. Arlette za mnou popoběhla, abychom mohly jít vedle sebe. Když jsem pronásledovala Arlette ani jsem si neuvědomila, jak jsme se dostaly daleko od kraje lesa, kde zůstalo zaparkované auto. Naše ticho přerušila až Arlette: „Co si myslíš o Cullenových?“
„Nevím, co si mám myslet a nehodlám to ani řešit, pokud tě nenapadnou,“ dala jsem stručnou odpověď po chvilce přemýšlení.
„Mě? A co ty?“ zeptala se Arlette.
„Na mně nezáleží, pro mě jsi důležitá jen ty,“ reagovala jsem opět.
„To neříkej, Bells, ty jsi důležitá, pro mě jsi ta nejdůležitější bytost na tomto světě. Máš pravdu, pokud nás nenapadnou, není co řešit. Ale musíš uznat, že někteří jsou úžasní,“ konstatovala Arlette a zadívala se zasněně před sebe.
„Fakt? Já si nevšimla, máš někoho konkrétního na mysli?“ ptala jsem se a potutelně jsem se u toho usmívala.
„Nedělej se, ještě mi řekni, že tobě taky nikdo nepadl do oka,“ dorážela na mě Arlette.
„Možná ano, možná ne. Rozhodně to, ale nebudu řešit s tebou,“ zašklebila jsem se na ni a přidala do kroku, protože jsem tušila, že toto Arlette nenechá jen tak. A měla jsem pravdu. Ozvalo se za mnou vrčení a pak svist větru, jak po mě skočila. Já na nic nečekala a svou rychlostí jsem uhnula vpravo. Arlette kolem mě prolítla a setrvačností letěla dál, zastavil ji až strom, který přepůlila.
„Co se tam válíš?“ nedalo mi to, si do ní nerýpnout. Opět se ozvalo zavrčení a Arlette se rychle hrabala z pod toho stromu na nohy, aby mohla opět zaútočit. Já na nic nečekala a rozběhla jsem se na opačnou stranu, než jsem měla prve namířeno. Arlette mě začala pronásledovat, honily jsme se jako malé děti. Po hodině jsem se nechala chytit a podala jsem své sestře ruku na usmířenou. Přijala ji, věděla, že by neměla šanci mě dohonit, bez toho abych to sama chtěla.
„Mír,“ ozvala se.
„Mír,“ zopakovala jsem. Teď už opravdu byl čas k návratu k autu, začalo se rozednívat, proto jsme se daly obě do poklusu, abychom stihly dorazit domů. K autu jsme dorazily současně, já jsem opět zaujala pozici řidiče a Arlette spolujezdce. Jela jsem přiměřenou rychlostí, všechen adrenalin jsem vyčerpala na krmení a následně na utíkání před Arlette. Celou cestu domů jsme svorně mlčely, nevadilo nám ticho. Rozuměly jsme si i beze slov.

Z pohledu Alexe

Večer se vrátil Carlisle z nemocnice, opět jsme se všichni sešli v největším pokoji a povídali si o všem možném. Přišlo i na naše nové tváře ve škole. S Edwardem jsme se po sobě podívali a nakonec jsem řekl i o naší domněnce. Carlisle se na nás díval zkoumavě. Nakonec promluvil: „Mají proti nám nějaké úmysly, Edwarde?“
„Je mi to líto, Carlisle, ale já ani jedné nemůžu číst myšlenky. Ale s Alexem si myslíme, že asi nebudou pro nás nebezpečné. Těžko říct, měli bychom si s nimi asi promluvit a upozornit je na nějaké skutečnosti,“ odpovídal jsem popravdě, Alex mě pozorně sledoval. Na můj proslov si sotva slyšitelně oddechl a vyslal ke mně vděčný úsměv.
„Dlouho jsme nebyli na lovu společně, co tak si někam vyrazit? Na návštěvu je už dost pozdě dnes,“ po krátké zvážení navrhl Carlisle. Všichni jsme nadšeně souhlasili, vyrazili jsme Emmettovým džípem. Za chvilku jsme byli u rezervace, kde se přemnožili medvědi, Emmettova oblíbená strava a najdou se tam i pumy, ty má nejradši Edward. Carlisle mě a Edwarda zdržel, mezitím se ostatní rozběhli do lesa. Ještě jednou se nás ptal na náš názor na ty dvě nové, a my mu odpovídali, když jsme zaslechli hluk auta, které nejelo zrovna nejpomaleji. Ukryli jsme se v stínech lesa a sledovali, co se bude dít. Jaké bylo překvapení pro nás tři, když z auta vystoupily ty dvě, o kterých jsme se před chvilkou bavili. Carlisle zpozorněl, když Edward ukazoval na ty dvě, co nás všechny překvapilo, bylo, co následovalo. Obě se na sebe usmály, krásnější úsměv jsem neviděl. Najednou ta menší oslovila moji krásku, docela mě dostalo, to co jsem slyšel a viděl jsem, že nejsem překvapený sám. Na náš lov jsme zapomněli a sledovali dění před sebou. Bylo vidět, že ta menší udělá cokoliv, aby ta vyšší souhlasila se závodem. Nakonec moje kráska souhlasila, vyrazila rychle do lesa a naše pozornost se soustředila na tu druhou. Myslel jsem, že to bude jen tak a vyrazí za ní, ale ona ne, natáhla se pro něco do auta a sedla si na kapotu. Když jsem se zadíval pozorněji, viděl jsem, že si čte knihu. Překvapeně jsem se podíval po ostatních a ti mi v rozpacích odpověděli pokrčením ramen. Opravdu ji dávala náskok a ne pouhých třicet minut jak se domluvily, ale celých čtyřicet než odhodila knihu zpět a zamkla auto. To co následovalo, nás nechalo jako opařených. Udělala kotrmelec přes kapotu, na které ještě před chvílí seděla, a už jí nebylo. Edward zareagoval velmi rychle a vydal se po jejích stopách. My s Carlislem jsme ho následovali, bohužel však Edward byl rychlejší než mi všichni ostatní. Po Ise, konečně jsem si vzpomněl, že mi Edward řekl, jak se jmenuje, nebylo stopy a po Edwardovi také. Nezbývalo nám než se vydat po Edwardově pachové stopě a doufat, že tu menší neztratil z dohledu. Carlisle mě zatahal za ruku a vedl mě oklikou. Vyznal se tu dobře a nakonec jsme je našly. Moje kráska se připravovala zaútočit na pumu před sebou, co však následovalo, bylo skvělé divadlo a i Carlisle, který toho zažil více než dost, zůstal zírat.

Z pohledu Edwarda

Když jsem viděl, že Isa se kotrmelcem dostala přes auto a mizí v lese, vydal jsem se za ní. Její rychlost mě opravdu překvapila, letěla jako s větrem o závod, nevnímala, že ji sleduji. Zacítil jsem pach jiného upíra, ale Isu to nijak neodradilo, já se vyšplhal na strom s tím, že budu pozorovat, co se bude dít. Měl jsem, co dělat, abych z něj nespadl zpět, když jsem viděl, co se děje pode mnou. Isa proletěla vedle své sestry, jak jsem záhy zjistil, udělala ve vzduchu salto a poslala pumu na strom, kde kočka zůstala ležet po otřesu, než jsem mrkl, už ji sála. Její sestra nelenila a odchytla druhou, kterou jsem zacítil o chvíli později. Překvapením však nebyl konec, jejich rozhovor byl dost zajímavý.
„Příště se zase nechám přemluvit k závodu s tebou,“ prohlásila ta, kterou jsem neznal. Isina odpověď mě pobavila. Bylo vidět, že si nedají nic zadarmo, toto pošťuchování by se líbilo Emmettovi, ale stoprocentně by s Isou prohrál. Byla dokonalý a nebezpečný predátor. Konečně jsme s Alexem zjistili jméno i té druhé, když ji Isi oslovila. Viděl jsem totiž ze svého ukrytu ty dva schované na druhé straně, bylo zvláštní, že ty dvě si nás nevšimly. Druhé překvapení mě, ale teprve čekalo. Ta Nikky znovu oslovila Isi: „Bells?“ – Jak to? Mně se představila jako Isa. I když mi vrtalo toto oslovení hlavou, zaujala mě otázka, která následovala: „Lituješ někdy?“ – nechápal jsem, na co se může ptát, ale jak vidno, Isa chápala velice dobře. Jejich krmení a rozhovor mě zaujali natolik, že jsem zapomněl, proč jsem vlastně zde. Jak rozhovor pokračoval, měl jsem opět, co dělat, abych nespadl tentokrát smíchem z mého stanoviště – nad konstatováním, že by Isa mohla být vodník. Vypadalo to, že se dál nic nového nedozvím, když se vydaly směrem, z kterého přišla Isa. Omyl byl však pravdou, Nikky se opět ozvala přímo pod mým stromem, její otázka mě zaujala – „Co si myslíš o Cullenových?“ – a já nastražil uši ještě více, abych zaslechl Isinu odpověď, která mě už dnes po několikáté opravdu překvapila – „Nevím, co si mám myslet a nehodlám to ani řešit, pokud tě nenapadnou,“ – nic moc jsem se sice nedozvěděl o sobě a Alexovi, ale jedno je jisté, pokud je nebudeme ohrožovat my, nebudou ohrožovat oni nás. Odpověď Isi, nenechala Nikky v klidu a vyprovokovala další její otázky. Které Isa zdůvodnila, nakonec Nikky s ní souhlasila a přišel další zajímavý moment v jejich rozhovoru. Tak že přeci jen Alex udělal na Nikki dojem, musel jsem se usmát, hlavně jsem byl zvědavý na odpověď od Isi, té jsem se však nedočkal, zahrála to do autu, což se ovšem nelíbilo její sestře a ta po ní skočila. Rozmýšlel jsem se, jestli mám jít Isi na pomoc, přeci jen rozzuřený upír je nebezpečný. Isa to ale vyřešila za mě, asi dobře znala svou sestru, hbitě uskočila stranou a Nikky rozštípla strom. Myslel jsem, že to je vše a Nikky se uklidní, musela to být opravdu rána, když přeťala strom napůl, ale to jsem ještě neznal Isu, jaký je to rarach, ona ji ještě provokuje, ozvalo se ještě mohutnější zavrčení než to první a Nikky se vyhrabala z podstromu, a začala pronásledovat Isu, bylo vidět, že to Isa čekala a už před ní utíkala. Jak jsem vypozoroval, tak Isa běžela lážo plážo, ne jako prve. Nakonec se nechala chytnout, nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Podaly si ruce a dvakrát po sobě zaznělo – „Mír“ – ze dvou úst. Potom to se obě obrátily a začaly utíkat ven z lesa. Když byly v nedohlednu, skočil jsem na zem ze své skrýše a odnaproti se ke mně vydal Carlisle a Alex. Oba měli ve tváři údiv, který mi na rtech vykouzlil pokřivený úsměv.
Naše večeře v tento den se nekonala. Opravdu bylo dost hodin, a proto jsme se vydali i my k našemu autu. Ostatní už na nás čekali a podezíravě nás pozorovali. Carlisle jen mávl rukou, naskákali jsme do auta a Emmett se řítil domů.

Z pohledu Bells

Když jsme dorazily s Arlette domů, vycházelo zrovna slunce, to nebylo pro nás dobré. V těchto případech jsme do školy jít nemohly, nezbývalo než zavolat na sekretariát a omluvit se. Ujala se toho Arlette a já zatím začala přepínat televizní kanály. Nic mě nezaujalo. Nevím, co budeme dělat celý den. Jedině někam vypadnout z tohoto zapadákova, ale kam. Arlette se mezitím vrátila, sekretářka nebyla nadšená, když si vyslechla, že máme silnou alergii na slunce a musíme s ní k lékaři, a tedy v žádném případě nemůžeme jít do školy.
„Co s načatým dnem?“ zeptala jsem se Arlette.
„Nevím, ale musíme něco vymyslet, nebo se tu ukoušeme nudou,“ poznamenala Arlette a já souhlasně přikyvovala. Byly jsme nasycené, mohly bychom se vydat i do města, ale nevíme jistě, jestli tam také nebude svítit slunce.
„Bells?“ ozvala se po chvíli Arlette, když ji nebavilo zíraní na televizní obrazovku.
„Hm?“ reagovala jsem já a čekala jsem, jak bude pokračovat.
„Dá se sem někam jít, kde nejsou lidi? Začínám mít ponorkovou nemoc,“ nakonec ze sebe vysoukala.
„Nevím, Arlette, bydlela jsem tu jen chvíli a toto město mě svým deštěm nepřitahovalo,“ pokrčila jsem bezradně rameny.
„Hm, tak to vypadá, že zůstaneme zavřené doma a budeme si číst,“ zavrčela odevzdaně Arlette.
„Mrzí tě, že jsi nemohla jít do školy?“ položila jsem otázku s úsměvem na rtech.
„Trošku,“ přiznala se Arlette.
„Ber to z té lepší stránky, ani on tam dnes není,“ prohlásila sem.
„Koho máš na mysli?“ snažila se dělat hloupou má sestra.
„Ty víš kdo, jen se nedělej,“ odpověděla jsem na to.
„No, jo, no, asi máš pravdu. Víš, co by mě zajímalo?“ položila mi další otázku Arlette.
„Ne, myšlenky číst neumím,“ reagovala jsem s úsměvem.
„Co dělají oni, když svítí slunce, mají přeci stejný problém jako my dvě,“ rozumovala nad tím má sestřička.
„To netuším, ale pochybuji, že jsou ve škole, možná šli lovit. Být věštec, tak bychom nelovily včera, ale až dnes,“ prohlásila jsem.
„No ano, to bychom se alespoň dnes nenudily,“ konstatovala Arlette.
„Jdu si udělat úkoly, když už jsem doma, program mě nějak nezaujal,“ zvedla jsem se od televize a zamířila jsem do svého pokoje. Kde jsem si vytáhla z batohu potřebné věci a začala jsem vypracovávat zadání. Vím, že bylo ode mě nepěkné nechat Arlette dole, ale ta nuda se mi začínala zajídat, příště si musíme něco naplánovat.

Z pohledu Arlette

Když jsem viděla, jak Bells odchází do svého pokoje, musela jsem zavrčet. Taková nuda a ona mě tu nechá samotnou. Opět jsem projela všechny kanály v televizi, ale žádný mě nezaujal, úkoly jsem si vypracovala včera, knihy mě moc nebavily, nebyla jsem jako moje sestra, která je milovala. Díky svému sluchu jsem slyšela, že před domem parkují dva vozy. Koho to sem čerti nesou, mi běželo hlavou. Snažila jsem se moc nedýchat, kdyby to byl nějaký člověk, sice jsem byla napitá, ale zrovna tady u mě nebyla Bells a já měla pocit, že by se mi to mohlo vymknout z rukou. Naštěstí zvuk aut zaslechla i Bells a už stála vedle mě a zvědavě se na mě dívala, přesto jsem v jejích očích mohla uzřít paniku. Stály jsme vedle sebe a bezmocně se na sebe dívaly a čekaly, co se bude dít. Naše dilema vyřešil zvonek u dveří. Vydaly jsme se k nim společně. Opatrně jsme otevřely a zůstaly stát, jako bychom vrostly do země. Toho koho jsme tam uviděly, bychom tedy nečekaly.

Z pohledu Edwarda

Emmett jel jako šílenec, doma jsme byli velmi rychle. Do domu jsme se dostali všichni v zápětí, usadili jsme se po obývacím pokoji.
„Děje se něco, Carlisle?“ ptala se Esme.
„Ano i ne,“ odpověděl jmenovaný. Rosalie se dívala na Carlisleho nedůvěřivě, nelíbili se mi její myšlenky, mohla by nás přivést do maléru.
„Povíš nám o tom?“ pokračovala Esme.
„Ano, jde o to, že Alex s Edwardem měli pravdu, ty dvě nové středoškolačky jsou upírky,“ začal pomalu mluvit Carlisle.
„Jak to víš?“ zeptal se Emmett.
„Náhodou jsme je potkali v rezervaci,“ pokračoval Carlisle a zvedl ruku, aby zadržel dotazy ostatních. – „Vlastně ne tak úplně, vy jste se rozeběhli do lesa a u auta jsem zůstal já, Alex a Edward. Zadržel nás zvuk přijíždějícího auta. Zůstali jsme na místě a čekali, co se bude dít,“ na chvíli se odmlčel Carlisle, jako by si potřeboval srovnat myšlenky. Upřelo se na něj pět párů zlatavých očí, nikdo jej však už nepřerušil, všichni čekali, jak bude pokračovat.
„Z auta vystoupily dvě dívky, Edward mě upozornil, že jsou to ty dvě. Chvíli mezi sebou mluvily, než se ta vyšší, Nikky se myslím jmenuje, vydala do lesa. Ta druhá zůstala u auta a začala si číst. Po nějaké době se rozběhla do lesa za tou první,“ nastala další odmlka, po chvíli Carlisle pokračoval: „Ta menší je o dost rychlejší než my, mě a Alexovi se ztratila z dohledu, vlastně si myslím, že s ní dokázal držet krok jen Edward. Nakonec jsme je našli, jak loví pumy. Když byly najezené, měly zajímavý rozhovor. Nebudu Vám jej tu celý tlumočit, jen přišla na přetřes naše rodina,“ nestačil domluvit, když Rosalie vyskočila na nohy. Díky jejím myšlenkám jsem byl ve střehu a zabránil jsem ji udělat nějakou hloupost.
„Sedni si, Carlisle, ještě neskončil,“ promluvil jsem k ní, když jsem viděl, že mě poslechla, otočil jsem se na Carlisleho, že může pokračovat.
„Děkuji, Edwarde. K tomu kde jsem byl přerušen, nebudou pro nás hrozbou, pokud neohrozíme my je. Naše návštěva u nich by se neměla odkládat moc dlouho, měli bychom si ujasnit jistá omezení, která tady jsou a ujistit je, že od nás jim nehrozí žádné nebezpečí,“ končil svůj monolog Carlisle. Když domluvil, Esme k němu přišla a vklouzla do jeho objetí. Rosalie po nás házela nerudné pohledy, Emmett se jí snažil uklidnit. Alice nás zamyšleně pozorovala a Jasper se snažil uklidnit rozbouřené pocity. Jeho schopnost se hodila, tato rodina byla opravdu dost velká a nebylo se tedy co divit, že i tady docházelo ke kolizím.

Z pohledu Alice

Už od včera jsem pozorovala, že se nám Alex zakoukal, byl k Nicol přitahován jako magnet, byla jsem ráda, že je upírka, teď už Alexovi nic nebránilo v tom, aby se jí dvořil. Bylo mi líto Edwarda, opět zůstane sám, pokud Alexovi vyjde tento vztah. Nemohla jsem s určitostí vědět, jak to dopadne, neviděla jsem Nikkinu budoucnost. Náš lov a rozhovor nás dost zdržel, akorát jsem chtěla upozornit, že bychom se měli nachystat do školy, když jsem viděla, že dnes tam jít rozhodně nemůžeme. Po dlouhé době tu vysvitlo slunce. Okamžitě jsem to oznámila ostatním. Carlisle měl starosti o ty dvě, Esme jej podporovala a Alexovi se rozšířili oči zděšením. Nějak jej to vzalo. Co bylo zajímavé, tak i s Edwardem to hnulo. Oba se podívali na Carlisleho a jejich pohled prosil, aby s tím něco udělal. Na ty dvě jsme telefon neměli, ale Carlisle si věděl rady vždy, a proto zavolal do školy s tím, že nás omluví a zrovna na ně nenápadně zjistí kontakt. Když pokládal sluchátko, tvářil se dosti překvapeně.
„Informace kde bydlí, mi podat nemůžou, ale dnes do školy nepřijdou, mají příšernou alergii na slunce, a proto musí navštívit svého lékaře,“ reagoval na pohledy našich dvou svobodných mládenců. Ti na něj zůstali zírat, jako i my ostatní. Tak taková výmluva nás nenapadla.
„Upravte se, jakožto lékař, bych je měl zkontrolovat. Jejich dům najdeme po pachu. Nemyslím si, že by bydlely uprostřed města, budou mít dům někde u lesa. Jedeme na návštěvu,“ dokončil svůj monolog Carlisle. Alex vyletěl z pokoje jako namydlený blesk, Edward šel jako by nic. Rosalie vyskočila a uháněla, chtěla se asi upravit, aby vypadala, co nejlépe. Emmett jen kroutil hlavou a já a Jasper jsme se vydali nahoru do našeho pokoje ruku v ruce. Dole zůstal jen Carlisle a Esme.