Kapitola 08 – Druhý den (Twilight)

Už dlouhý čas jsem nepřidala ani k této povídce, a proto to chci dnes nahradit. Pěkné počtení.

Kapitola 08 – Druhý den

Z pohledu Bells

Když jsme přijely domů, vydala jsem se do sprchy. Arlette se mi opět smála. Já jen krčila rameny. Hadry, co jsem měla na sobě, jsem ze sebe svlékla. Byly načichlé kouřem a alkoholem. Stoupla si pod sprchu a pustila jsem na sebe vodu. Užívala jsem si dopadající kapky na mé tělo a přemýšlela jsem o včerejšku. Začal pro mne katastrofálně, skončil příjemně. Ano můj strach z Cullenů se postupem doby vytratil. Alespoň ti čtyři byli fajn. Až vylezu ze sprchy, Arlette bude určitě vyzvídat. Měla jsem radost, když jsem viděla, jak si rozumí s Alexem. Přála jsem jí to, věděla jsem, že se cítila dost dlouho dobu sama, ano má mne – svou sestru, přesto ji muže nahradit nemůžu. A Alex navíc vypadal, že se mu Arlette líbí a neublížil by jí. Včera jsem zakopala válečnou sekeru s Cullenovými, ale to neznamená, že pokud by někdo z nich Arlette chtěl ublížit nebo by ublížil, dokázala bych je zabít. Dala mi toho tolik. Arlette mě volala, ani jsem si neuvědomila, že jsem ve sprše zůstala tak dlouho. Vypnula jsem kohoutky a vydala se ke skříni, cestou jsem přemýšlela, co si mám na sebe obléci. Nakonec zvítězilo červené triko na jedno rameno a džínová sukně nad kolena. Vzala jsem si ještě džínovou bundu, kozačky na podpatku a vydala jsem se za Arlette. Když jsem ji viděla, musela jsem se usmát, měla stejné oblečení jen v černé barvě a triko bílé. Zkontrolovala mě pohledem a nakonec spokojeně přikývla.
„Bells?“ ozvala se, když viděla, že mířím ven z domu. Já se otočila a čekala, co bude následovat.
„Já, víš, já jsem souhlasila s Alexem, že se pro nás kluci staví, jak pojedou do školy,“ vypadlo z ní provinile. Nad touto informací jsem povytáhla obočí. Chápala jsem ji na jednu stranu a nezazlívala ji to, na druhou mě mohla informovat dříve, než s něčím takovým souhlasila.
„Není to trošku uspěchané, Arlette?“ zeptala jsem se jí otevřeně a dala tak najevo, co si o tom myslím.
„Zlobíš se na mě? No, asi máš pravdu, víš, ale já si nějak nemohla v ten moment pomoci, když mi hleděl s tím krásným úsměvem do očí,“ vysvětlovala svůj postoj Arlette.
„Ne nezlobím se na tebe, no s tím už nic neuděláme, když si to slíbila, jen příště se semnou alespoň poraď. Mám pocit, že slyším jejich auto, měly bychom jít, aby na nás nečekaly,“ prohlásila jsem nakonec. A vydala se ke dveřím, kde jsem počkala na svou sestru, jak zamkne. Kluci už na nás čekali, chtělo se mi opravdu smát, bylo to jako bychom se domluvili. Oni na sobě měli džínové kalhoty, trika a džínové bundy jako doplněk. Když nás usadili, vyrazili jsme ke škole. Arlette čile konverzovala s Alexem, já se dívala z okna a přemýšlela. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, jak se na mě díval skrz zpětné zrcátko. Když jsme dorazili ke škole a zaparkovali, kluci opět vyskočili, aby nám pomohli z auta. Alice s Jasperem na nás čekali. Naštěstí ostatní už byli v učebnách, tak na nás nikdo nezíral. Dnes jsme měli první hodinu trigonometrii, to znamenalo, že jsme se rozdělili a každý zamířil do své třídy. Alice na nás mrkla, a pozvala nás k jejich stolu u oběda. Já jsem přikývla. Zasedly jsme s Arlette spolu do lavice a přišel náš vyučující. Hodina proběhla nudně, pokud nepočítám, pokukovaní mé sestry po Alexovi a naopak. Tak jako celé dopoledne, my dnes s Arlette měly po trigonometrii, italštinu, následovala francouzština a před obědem právo, tam by měl sedět Emmett. Oběd a po obědě ještě anglickou literaturu. Vlastně až teď mě napadlo, že neznáme rozvrh kluků a tím pádem nevíme, kdy budou končit. Jak se dostaneme domů, budu na to muset upozornit Arlette, ale až na francouzštině, tam jsme jen sami dvě. Italštinu budeme mít dnes poprvé. Konečně zazvonilo a my mohly opustit třídu, Alex se přihrnul k naší lavici a už vyzvídal, co máme teď za hodinu. Jak jsem si všimla, byl trnem v oku mnohým spolužákům, nemluvě o nás dvou u spolužaček. Přeci jen nevypadal špatně a zatím byl sám jako kůl v plotě. Co na tom že se všem vyhýbal. Když jsem nereagovala já, tak Arlette mu ve stručnosti řekla celý náš dopolední rozvrh. Na chvíli mu opustil úsměv tvář, to když zjistil, že se dnes s Arlette už nepotká. Naštěstí jej to nedrželo dlouho, když si uvědomil, že se potkáme u obědu. Konečně jsme se dopravily s Arlette do učebny pro italštinu, čekalo na mě překvapení v podobě Edwarda, který když nás dvě uviděl, povytáhl obočí údivem. Měl vedle sebe volné místo a snažil se mě přesvědčit svým pokřiveným úsměvem, abych si sedla k němu. Arlette stála za mnou a nenápadně mě postrčila k němu do lavice. Děkovně se usmál na Nicol, a pak svůj pohled stočil na mě, úsměv od ucha k uchu. Musela jsem mu ho vrátit. Náš vyučující nebyl starý a italsky asi uměl dost dobře, jen kdyby mě nerušila Edwardova společnost v soustředění se. Ten kluk si to neuvědomoval, ale měl na mě čím dál větší vliv. Cítila jsem Arlettin pohled na mém krku, jak se snažila něco více vyslídit. Já jí však nezavdala příčinu. Konečně se ozval zvonek, který ukončil i tuto hodinu. Rozloučily jsme se s Edwardem a vydali se na další hodinu, kterou byla francouzština, tam jsem také sdělila Arlette o našem problému s odvozem, nakonec jsme se shodly na tom, že to vyřešíme u oběda. Nějak to dopadne. Profesorka byla nepříjemná tak jako minule. My dvě jsme si z toho, ale hlavu nedělaly. Opět zazvonilo a už jsme si to vykračovaly na právo. Dorazily jsme těsně před zvoněním, není se také čemu divit, vždyť francouzština byla na druhé straně školy. Emmett nás zvědavě okukoval, bohužel nezbyl čas se s ním skamarádit. Hodina byla nudná, snad ještě více než trigonometrie. Suchoparná práva, nechápu, proč jsme si ji zvolily. I tady nás vysvobodil zvonek. Rychle jsme se sbalily s Arlette, ale tak abychom nevybočovaly z normálu a vydaly se k Emmettovi, který se po nás zvědavě díval.
„Ahoj, já jsem Nicol,“ ozvalo se od mé sestry a už napřahovala k němu svou útlou ruku. Ten ji vzal do své medvědí, potřásl si s ní a prohlásil: „Emmett, těší mě, Nicol.“
„Já jsem Isi,“ překvapila jsem ho svou nabídnutou rukou. Pamatoval si, jak jsem byla odmítavá včera ke všem. Vyslala jsem k němu svůj nejlepší úsměv, jaký jsem svedla. Překvapila jsem jej tím ještě více. Potřásl mi rukou a opět se ozval: „Emmett, to jsi už, ale asi slyšela.“ Opět se do hovoru zapojila i Arlette: „Měli bychom jít na oběd, nebo Alice po nás vyhlásí pátraní.“ Emmett se po nás zvědavě podíval, a proto jsem mu to vysvětlila já: „Alice nás pozvala dnes k vašemu stolu, bude to nějaký problém?“
„Aha, ne neměl by,“ odpovídal na můj dotaz. V učebně jsme zůstali poslední, a proto jsme se vydali do jídelny také.

Z pohledu Edwarda

Ráno jsem se oblékl a vyšel ze svého pokoje, čekal jsem na Alexe, jak mi ráno řekl, než jsme se rozešli. Vylezl ze svého pokoje chvíli po mně. Vypadalo to, jako bychom se domluvili na stejném oblečení, opak byl pravdou. Podíval se na mě a hned spustil: „Včera jsem mluvil s Nikki, že bychom je vzali do školy naším autem a ona souhlasila, doufám, že nejsi proti.“ Já na něj zůstal zírat s otevřenými ústy, snažil se chlapec, jen co je pravda. Dlouho jsem mlčel a Alex si už začínal myslet, že jsem proti. Proto jsem mu raději odpověděl: „Ne nevadí mi to, je to v pohodě.“ Má odpověď jej uklidnila a spokojeně se na mě zašklebil. Vydali jsme se spolu dolů, kde jsem řekl Alici, aby jela s Emmettem. Ta se jen usmála a odtančila pryč. S Alexem jsme nasedli do mého Volva a zamířili jsme pro holky Swanovi. Jen co jsme vystoupili z auta, obě holky se objevily ve dveřích, a jak jsem si všiml, tentokrát spadla čelist Alexovi, pěkně nás doplňovaly. Alex s Nicol celou cestu nezavřeli ústa. Já sledoval Isu v zpětném zrcátku, dívala se z okna a byla asi zamyšlená. Když jsme dorazili před školu, už na nás čekala Alice s Jasperem, pozdravili se a Alice je pozvala, ať si sednou k nám u obědu. Tentokráte souhlasila Isa, překvapila mě. Byl čas, a tak jsme se vydali každý do své učebny, tiše jsem záviděl Alexovi jeho trigonometrii, chodí tam obě děvčata. Já se s Isou uvidím až příští týden na biologii. První hodina se mi neuvěřitelně vlekla, představa že se s ní uvidím, až u oběda mě ničila. Druhou hodinu jsem měl italštinu, zvolil jsem si ji kvůli Volturiovým, je to mezi upíry něco jako královská rodina. Byl jsem rád, že na ní sedím sám, stačili mi myšlenky těch nán, ne to jejich přítomnost vedle mě. Těsně před zvoněním do třídy někdo vešel a učebna ztichla, to mě přinutilo zvednout hlavu. Viděl jsem Isu, jak stojí před Nicol. Zaradoval jsem se. Jedna si bude muset sednout se mnou a já tiše doufal, že to bude Isa, proto jsem se na ni usmál. A opravdu přisedla si ke mně a Nicol za nás. Otočil jsem se k ní dozadu a vyslal jsem na ni vděčný úsměv, potom jsem se obrátil zpět k Isi a obdařil ji svým dalším úsměvem. Vrátila mi jej a já z celé hodiny nic neměl. Celou dobu jsem sledoval Isu. Nevím čím to, ale ta holka vedle mne, mě zcela uhranula. Pokud se to však někdo dozví, bude si celá rodina ze mě dělat srandu. Já, který jsem odmítal nějaký vztah. I to bych přežil, pokud bych byl vedle Isi, potíž byla v tom, že jsem nevěděl, na čem si stojím u této krásné upírky. Za celou hodinu jsme spolu nepromluvili, dost mě to mrzelo, ale není každý den posvícení a u oběda se potkáme, snad to tam bude lepší. Když si přeji, aby se čas zpomalil, cválá neuvěřitelným tempem kupředu, a proto mě rozmrzelo, že se ozval zvonek, který ohlašoval konec hodiny. Nicol se k nám přidala u naší lavice, počkala na Isu, až ta se sbalí, pak se semnou rozloučily a spěchaly na svou další hodinu. Mrzelo mě, že dnes se s nimi už opravdu asi nepotkám, ale můžu se stále těšit na oběd. Další dvě hodiny se mi neuvěřitelně táhly, bylo to jako naschvál, teď když jsem si přál, aby už byly za mnou. Ale dočkal jsem se, konečně zvonilo a já se mohl vydat do jídelny. U stolu jsem byl první, chvilku po mě dorazil Alex, který se díval kolem dokola, jestli někde neuvidí Nicol. Měl smůlu, tak jako já, holky Swanovi tu ještě nebyly a navíc, neznali jsme ani jejich rozvrh. Jako další k nám dorazila Alice následována Jasperem a Rosalií, už opravdu chyběl jenom Emmett a dnešní hosti. Slyšel jsem, jak Alice říká Rosalii, že dnes s námi budou jíst holky Swanovi. Nelíbilo se jí to, přesto se s tím smířila, když Alice ukázala hlavou na Alexe a v tichosti jí pověděla o včerejšku. Rosalii to překvapilo a jen konstatovala, že příště si vyrazí s námi, pokud tedy nějaké příště bude. To už se ve dveřích objevil i náš bratr Emmett a Rosalie se na něj usmívala. Isa nikde, sklonil jsem svůj pohled na stůl a byl jsem zklamaný. Vyrušilo mě až ticho v jídelně, které nastalo. Proto jsem odlepil svůj pohled od stolu, a to co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Za Emmettovou postavou kráčely ony dvě. Celá jídelna to pozorovala s údivem, a když si sedly k našemu stolu, všichni svorně zalapali po dechu.
„Ahoj,“ pozdravily současně Isa s Nikky.
„Ahoj,“ ozvalo se od nás sborově, Rosalie se přidala k nám. Alex si sednul tak, aby si mohla Nikky sednout vedle něj, ta tak i učinila. Isi se posadila naproti mně. Rosalie je pozorovala, Nikky cítila asi její pohled, protože zvedla hlavu a zadívala se jí do očí. Isi buď nevěděla, že ji má sestra pozoruje anebo to důsledně ignorovala. Alice byla zvědavá, jak se jim ve škole líbí a jaké mají předměty.
„Předměty máme asi jako každý jiný: jazyky, právo, trigonometrii, biologii a dějiny. Ani nevím, co všechno. Jinak se nám tu vcelku líbí, řekla bych, až na pár výjimek,“ konstatovala Isi. Rosalie vše pečlivě sledovala a samozřejmě si vtáhla poslední poznámku na sebe, hned musela reagovat: „Tím myslíš jako nás? Nebo snad mě? Tak proč sedíš u našeho stolu!“ Isi na ten proud slov zvedla hlavu a zadívala se na rozzuřenou upírku, měl jsem strach, že po ní skočí. Znám rychlost Isi a její názor na jejich bezpečí. Alex také vytřeštil oči a zpozorněl.
„U vašeho stolu sedíme, protože nás sem pozvala Alice,“ začala klidně mluvit Isi, „nerada tě zklamu, drahoušku, ale tolik si nefandi, ano možná vypadáš jak anděl. Ale tvou povahu bych přirovnala ke kobře. Tou výjimkou jsi nebyla rozhodně míněna ty, ale jak vidno, zaujala jsi k nám svůj postoj, jak chceš, já ho beru na zřetel,“ prohlásila Isi a otočila se na Nikki, které se zadívala do očí a zavrtěla hlavou. Všichni jsme pozorovaly tuto tichou výměnu názoru a nikdo nevěděl, oč běží. Rosalie se uklidnila a opět ztichla, uvědomila si, že přestřelila. Ticho prolomila až Nicol.
„Jak to bude s odvozem domů? Auto tady nemáme a teď bude naše poslední hodina,“ promluvila melodickým hlasem, jako by se tu nic nedělo.
„Já mám také poslední hodinu i s Edwardem, ostatní mají ještě chemii pak. Sejdeme se na parkovišti ano?“ ujednával Alex další čas proto, aby mohl být s Nicol. Ta přikývla. Byl čas, a proto jsme se vydali všichni na další naše hodiny. Celou hodinu jsem přemýšlel nad Isi, nechápal jsem její chování. Včera nepromluvila, když jsme u nich byli a odpoledne se s námi normálně bavila, dnes jí urazila Rosalie a ona ji usadila. Fascinovala mě.

Z pohledu Bells

Dorazili jsme i s Emmettem do jídelny, díky jeho rozložité postavě nás za ním nešlo vidět. Reakce ostatních v jídelně, ale byla okamžitá, když Emmett vešel a nás konečně za ním bylo vidět. Nastalo takové ticho, že by i špendlík bylo slyšet, kdyby spadl. Zamířili jsme s ním k jejich stolu. Celá jídelna zalapala po dechu. Když jsme přišly s Arlette blíž, pozdravily jsme je současně. Udiveně se po nás podívali a odzdravili zpět. Arlette si sedla vedle Alexe jak jinak, byla jsem zvědavá, jak dlouho jim vydrží tady to chození okolo horké kaše, než do toho praští. Já si sedla naproti Edwarda a poslouchala jsem hovor, který u stolu probíhal. Ozvala se Alice s otázkou, jak se nám ve škole líbí a jaké máme předměty. Arlette nevypadala na to, že by chtěla odpovědět, a tak jsem se ozvala já. Vědět jakou má odpověď vyvolá reakci, mlčela bych raději. Rosalie to nevzala zrovna nejlíp, i když ji sem opravdu na mysli neměla, tak jsem ji to vyvrátila a byl klid. Arlette na mě hleděla a já ji pohled vracela. Ke konci mého pobytu v nemocnici, sem už nemohla mluvit a s Arlette jsme si vytvořily takové pouto, že jsme si dokázaly číst z očí. Na její nevyřčený dotaz, jsem zavrtěla hlavou a ona se chápavě usmála. Ano pochopila, že má narážka se opravdu netýkala rodiny Cullenových, ale jistého chlapce, který neměl správný pud sebezáchovy, Adam. Jen myšlenka na něj, mě nutila vrčet, naštěstí jsem se ovládla, nevím, jak bych to tady vysvětlovala. Teď se u stolu rozprostřel klid, Rosalie teď byla potichu a já asi svým prohlášením jsem je zarazila. Ozvala se až Arlette s dotazem, jak to bude s odvozem. Alex konstatoval, že jim vyučování končí zároveň s námi a setkáme se na parkovišti. Po této domluvě jsme se vydali všichni z jídelny na své poslední hodiny. Konečně byl dnešní den za mnou, s Arlette jsme dorazily k jejich autu dříve, jako jeho majitel. Přemýšlela jsem nad tím, jak strávit víkend. Je těžké se zabavit, když jsme upíři. Nespíme, nejíme, máme času, že nevíme co s ním. Ze zamyšlení mě probral příchod našich rytířů. Usadily jsme se s Arlette opět vedle sebe na zadní sedačku. V tichosti jsme přijeli před náš dům, už jsme odcházely s Arlette k domu, když se ozval Alex, co budeme dělat celý víkend. Já jsem pokrčila rameny a Nicol mu odpovídala, že jsme se o tom ještě nebavily. Alex byl pohotový a hned se k nám hnal, že bychom mohli něco podniknout. Arlette vědoma si mých slov z rána odpověděla: „Musíme se poradit s Isi, ale pokud to bude možné, nemáme nic proti tomu, ale bude lepší, když si vyměníme telefonní čísla a dáme si vědět…“ Alex hned souhlasil a už si vytahoval svůj mobil, kde si zapisoval Arlettino číslo, když jej měl zapsáno, diktoval své opět Arlette. Teď už jsme se opravdu rozloučily s nimi a zapadly do našeho domu. Vešly jsme do obývacího pokoje, odhodily naše batohy a usadily se na pohovku.
„Máme dva dny volna před sebou, máš nějaký nápad jak je strávit?“ začala se opatrně vyptávat Arlette.
„Nevím, Arlette, co dělat a chápu, že by si chtěla strávit čas s Cullenovými. Nebudu ti bránit a budu tě podporovat, jenom si myslím, že bychom se tak brzy neměly na ně vázat ve všem. Ani jedna nevíme, na čem s nimi jsme,“ vysvětlovala jsem své stanovisko.
„Já vím, Bells, ale s Alexem je mi tak dobře. Cítím se po dlouhé době, tak živá. Ano, ty jsi má rodina, ale on mi dává pocit, že jsem našla svého druha,“ snažila se mi vysvětlit Arlette své pocity.
„Ano, to je pravda, jsi klidnější a veselejší v jeho společnosti. A neboj se, neberu to tak, že by mi tě bral. Mám tě ráda, Arlette, a nadále budu stát při tobě, i když budeš více s Alexem. Klidně mu zavolej a domluv si s ním schůzku pokud chceš,“ nabádala jsem ji.
„A ty? Mluvíš, jako by ty, jsi měla zůstat sama doma,“ ptala se Arlette.
„Mou společnost přeci nepotřebujete, a já bych ráda navštívila New York,“ opatrně jsem odpovídala a čekala na reakci. Ta nenechala na sebe dlouho čekat.
„Proč? Proč chceš do New Yorku. To kvůli včerejšku?“ ptala se s obavami Arlette a já na ni viděla její paniku.
„Klid, Arlette, já tě neopouštím, ano je to i kvůli včerejšku. Ale hlavně je to kvůli mně, nerozloučila jsem se s nimi, nevím ani kde jsou pochovaní. Potřebuji vědět, jak to je, já se vrátím zpět, jen potřebuji nalézt vnitřní pokoj,“ uklidňovala jsem ji.
„Dobře, pojedu s tebou, kdy vyrazíme?“ zeptala se hned.
„To přeci nemusíš dělat, můžeš víkend strávit s Alexem, už jsem velká holka, Arlette,“ přesvědčovala jsem ji opět.
„Ne, pojedu s tebou, Alex mi snad neuteče a chci, aby si věděla i ty, že se nic nezmění, když budu trávit více času s Alexem, stále tu budu pro tebe, když mě budeš potřebovat,“ nedala si to vymluvit Arlette.
„Tak jo, jdu se převléci a cestou se zastavíme v rezervaci, aby ses mohla najíst. Včera si nepila, a jedeme do velkoměsta,“ souhlasila jsem nakonec s Arlette a zvedla jsem se z pohovky. Arlette mě následovala nahoru do patra. Já jsem zapadla k sobě do pokojíku a vysvlékla se ze sukně, oblékla jsem si kraťasy a botasky. Triko a bundu jsem si nechala. Do mé cestovní tašky, jasem naházela hygienické potřeby a nějaké věci na převlečení, jako je rolák, džíny a mikina. Ze zrcadla jsem si vzala sluneční brýle a vydala jsem se i s taškou do obývacího pokoje. Arlette už na mě čekala. I ona měla s sebou tašku, místo sukně si oblékla černé tříčtvrteční kalhoty a vydaly jsme se k našemu autu. Hodily tašky do kufru a usadily se, Arlette bude řídit tam a já zpět. Slunce se klonilo k obzoru, když jsme vyjížděly z Forks, Arlette se řítila směrem k rezervaci, aby se mohla najíst.

Z pohledu Edwarda

Když jsme dorazili před dům děvčat Swanových, Alexovi se nechtělo loučit, nabízel Nicol naši společnost na víkend. Neodmítla jej, ale ani nesouhlasila. Dobré na tom bylo to, že si alespoň vyměnili svoje telefonní čísla. Alexovi jsem to přál, byl dlouho sám a neměl to lehké. Hodně si toho prožil, přesto jsem mu záviděl, jak se vyvíjí jeho možný budoucí vztah. Bylo vidět, že ani Nicol k němu nezůstává netečná. To já o Isi, říci nemohl, ale je pravda, že ani já ji zatím nijak nenaznačil, že bych něco cítil. Když jsme dorazili domů, Alex začal po domě chodit jako lev v kleci a stále kontroloval svůj mobil. Celá rodina z něj byla nervózní, jen Emmett si s tím nedělal hlavu a začal si z něj utahovat. Alex na to nereagoval a stále hypnotizoval svůj telefon. Lezl mi s tím už na nervy, a proto jsem ho přemluvil, že si spolu zajedeme na lov, když posledně co jsme byli, z toho nakonec sešlo. Esme se mnou souhlasila a zabavila mu telefon, s tím že mu neuteče, když se vrátí. Alex byl uražený, přesto se usadil vedle mě a já jsem vyrazil. Zaparkovali jsme jako posledně a vydali se na lov. Les nám vítal svou chladivou náručí. Každý jsme se vydali svou cestou, netrvalo to dlouho a já zacítil pach své kořisti. Pronásledoval jsem ji, neměla šanci mi uniknout, stál jsem výš v potravním řetězci. Zabil jsem ji tím, že jsem jí zlomil vaz a začal sát. Za chvíli v ní nezbyla kapka krve, její tělo jsem ukryl pod velký kámen, který jsem našel nedaleko. Pomalu jsem se začal vracet ke svému autu. Dorazil jsem první, opřel jsem se o strom ve stínu stromů. Po nějaké době dorazil i Alex, byl už klidnější, přesto měl tendenci si zajet rukou do kapsy, jako by něco hledal. Už jsme se chtěli vrátit, když jsme uslyšeli přijíždět jiné auto. Zacouvali jsme opět do lesa a pozorovali, co se bude dít. Spatřili jsme, jak zastavuje na druhé straně Audi, vystoupily z něj Isi a Nikki. Nikki se rozeběhla do lesa a Isa si opět sedla na kapotu a dívala se vzhůru k nebi. Nedávali jsme o sobě s Alexem vědět, jen tiše pozorovali Isu. Čas jako by se zastavil, slunce zapadalo, když se z lesa vynořila opět Nikki. Popošla k Ise a pohladila ji po rameni, aby na sebe upozornila. Zaslechli jsme, jak k ní tiše promlouvá.
„Můžeme vyrazit, jestli sis to nerozmyslela,“ a pozorně sledovala Isinu reakci.
„Ne, potřebuji to, ale stále platí, že můžeš zůstat ve Forks, já to zvládnu sama,“ nabízela jiné řešení Isi.
„Ne, pojedu s tebou. Jen doufám, že tam najdeš, to co hledáš, Bells,“ promluvila rozhodným hlasem, Nikki. A já si uvědomil, že ji opět oslovila Bells.
„Moc o tom přemýšlíš, Arlette, a moc se o mne bojíš,“ promlouvala k ní uklidňujícím hlasem Isi. Arlette? Arlette? To snad není možné, doteď ji oslovovala Nikki. Sakra jak se tedy jmenují doopravdy, a kdo jsou?
„Dobře, když myslíš. Tak jedeme, do New Yorku to máme ještě daleko,“ ukončila rozhovor Nikki a vydala se na stranu řidiče. Isa ladně seskočila a usadila se jako spolujezdec. Nikki auto otočila a vyrazili zpět k Forks, aby se dostali na dálnici. Po jejich odjezdu jsme zůstali s Alexem ticho, každý měl o čem přemýšlet. Naše ticho přerušil až Alex:
„Myslíš, že se vrátí? Nebo odjely napořád?“ zeptal se mě a já nevěděl, co mu na to mám říct. Byl zklamaný a bylo to na něm vidět, doufal, že se mu podaří Nikki přesvědčit, aby spolu začali chodit, a ona se bez rozloučení vypaří. Něco jsem mu však říci musel: „Já nevím, Alexi, jedou do New Yorku, jak si slyšel, třeba tam někoho mají nebo se nás bojí a opravdu už se nevrátí.“ Po mých slovech na mě zůstal Alex ohromeně zírat, věděl jsem, že jsem mu tím asi ublížil, ale nechtěl jsem mu lhát do očí. Na to jsem ho měl moc rád a vážil jsem si ho.
„Já to tak nemůžu nechat, Edwarde, chci od nich vysvětlení. Jedu za nimi, ať už to dopadne pro mne jakkoliv,“ obrátil se na mě se svým rozhodnutím Alex. Já jsem mu přikývl. Také mě mrzelo, že Isi odjela a ani se nesnažila nám dát šanci.
„Dobře, jedu s tebou, ale stavíme se doma, kde řekneme o našem rozhodnutí Esme a vezmeme si jiné auto. Moje už znají,“ nabídl jsem Alexovi.
„Opravdu chceš jet se mnou?“ zeptal se s nadějí Alex.
„Samozřejmě, nenechám tě v tom samotného a navíc, chci vědět, co je s Isi,“ přiznal jsem se Alexovi se svými city k ní. Alex mě poklepal po rameni a tím mi dal najevo, že mě chápe. Nesmál se mi, neřešil to. Bylo to tak mezi námi vždy, rozuměli jsme si a podporovali jeden druhého. Když jsme dořešili poslední detaily naší cesty, nasedli jsme do našeho vozu a vyrazili zpět domů, mezi dveřmi nás už čekala Alice se sbalenýma taškami a klíči od jejího žlutého porsche. Viděla naše rozhodnutí ve své vizi. Esme nás objala a nabádala, abychom se v pořádku vrátili. Carlisle nás jen upozorňoval, ať neděláme nic nepředloženého. Bylo to tak vždy, rozhodnutí jedince, podporovala celá rodina a také o tom věděla, díky mé jasnozřivé sestře. Nezlobil jsem se na ni. Nasedli jsme tedy do Alicina autíčka a vyrazili směrem ven z města, abychom mohli najet na dálnici. Řítili jsme se nocí za uprchlicemi.

Z pohledu Arlette

K rezervaci jsme dorazily ještě za světla, vystoupily jsme obě z auta, já se vydala do lesa se nakrmit, Bells to neměla zapotřebí, jedla dva dny zpět. Opravdu jsem ji chvílemi záviděla její neotřesitelné sebeovládání. Netrvalo mi to dlouho a já se vracela. Přistoupila jsem k ní a opatrně jsem se dotkla jejího ramene, abych ji nevylekala. Hleděla na nebe a přemýšlela. Snažila jsem se jí ještě jednou rozmluvit její nápad, nedala si říct. Proto jsme nakonec nasedly do auta a vyrazily zpět k Forks, abychom se dostaly na dálnici.