.Opět je jeden z parných dnů, kdy už od rána je velmi dusno, není se co divit, vždyť začaly letní prázdniny. Všechny děti školou povinné jsou nadšeny a užívají si den, který je stvořený k lenošení. Jen jeden chlapec není nadšený. Už od rána je na nohou, stihl už posekat trávník, připravit snídani a teď ho čeká natření plotu a příprava obědu. Práce samotná by mu nevadila, jenom kdyby ji nebylo na něj tolik a poctil ho také někdo dobrým slovem za odvedenou práci. Ale s tím počítat opravdu nemohl, žil tu už dost dlouho, aby věděl, že za svou práci získá jen opovržení a nadávky. Někdy si představoval, že žije někde jinde, ve světě kde ho nikdo nezná a může si žít po svém. To vše ale jsou jen sny pro malé děti, a on sám, už dávno dítě není, to už z něj stihli vymlátit jeho příbuzní. O své minulosti nikdy nic nezjistil, už jako dítě zjistil, že se nemá ptát po svých rodičích. Dodnes si vzpomíná na ten výprask s vařečkou, co mu uštědřil strýc, když byl v první třídě. Někdy se mu děly divné věci, které nemohl pochopit, ale i ty tajil. Jen jednou se zeptal na to své tety a ta hned žalovala svému manželovi a vařečka měla opět své hody na jeho těle. Od té doby se uzavřel do svého světa, už se nikdy na nic neptal a dělal své úkoly, kterými byl pověřený. Divné věci se mu stávaly čím dál více, jak rostl, ale dával si pozor, aby u toho nikdo nebyl a jen v noci, kdy nemohl spát, nad nimi přemýšlel. V těchto myšlenkových pochodech stihl dokončit natření plotu. Sklidil barvu do kůlny, vymyl štětec, kterým barvu nanášel a přidal ho k barvě. Teď už jen zbývá přichystat oběd a snad mu dají na dnes volno. Proto se vydal do kuchyně. Tam rychle zkontroloval chladničku a připravil si suroviny, které dnes bude potřebovat na oběd.
Když na hodinách v kuchyni odbilo přesně dvanáct, chlapec právě v jídelně dochystal dnešní oběd. To už se do jídelny nahrnuli jeho příbuzní. Jeho robustný strýc s rukama jako lopaty, vyvalenýma očima a špičatým nosem, kterým by se mohl pyšnit samotný Pinokio. Za ním drobným krůčkem šla jeho manželka, která vypadala jako už by dlouho nejedla, její vyhubnutá postava by mohla dělat reklamu na radiátor. Jen se posadili ke stolu, bylo na schodech slyšet dupot posledního člena rodiny. Když do jídelny vstoupila jejich dcera, od stolu se ozvalo: „Lolinko, pojď si sednout a najez se pořádně, vypadáš jako bledulka, není ti dobře, broučku?“
„Ach, maminko, nic mi není, jen hned ráno mě vzbudila sekačka na trávu a já si nemohla pořádně odpočinout, to určitě ten nevychovanec udělal schválně, neměl by dostat dnes nic k obědu,“ žalovala malá velryba svým rodičům. A Damien jen koulel svýma čokoládovýma očima, aby ho tetička se strýcem neviděli. Na prstech jedné ruky by spočítal, co se bude dít, opět nedostane nic k jídlu, to je pech. Ale co říkal si, vydržel to dřív, vydrží to i teď.
„Ty, spratku, jeden, jak sis mohl dovolit vzbudit naši Lolinku! Seber se od stolu a za trest nedostaneš dnes nic k jídlu a zmiz mi z očí. Nechci tě vidět do večera ve svém domě!“ huboval jej strýc. Damien se tedy poslušně zvedl od stolu a odešel z jídelny na chodbu, kde pokračoval hlavními dveřmi na ulici. Sice byl hladný, ale zase má až do večera volno. Přemýšlel jak ho využít ve svůj prospěch. Rychlým krokem se vzdaloval ke konci ulice, aby ho nemohli jeho příbuzní ještě odchytnout a vymyslet mu nějakou práci.
Když přišel na konec ulice, zamířil do lesa, který byl hluboký, a lidé sem velice málo chodili. Po vesnici se vykládalo, že tu straší. Damienovi to nijak nevadilo, sice sem nechodil ani on, ale ne proto, že by se bál, ale spíše proto, že mu nikdy nevyšel čas skrz práci, kterou mu uložili jeho příbuzní.
Tak se tedy vydal prozkoumat alespoň část, určitě to nebude tak hrozné, jak navykládali vesničané. Prodíral se hustým houštím, když tu uslyšel takový divný zvuk. Byl zvědavý, a proto se vydal za tím podivným kníkáním. Nešel daleko, když narazil v houští na železa, kde bylo chycené štěně zvláštního zvířete, nikdy takové neviděl. Přemýšlel, co teď udělá, bylo mu líto toho chudáčka, ale nechtěl být pokousaný. Sice to bylo štěně, ale přeci jen zoubky cenil pěkně. Slyšel tlukot vlastního srdce, jak bije jako splašené, měl pro strach uděláno, ale přece jen, kdyby to malé mělo vzteklinu, tak už vidí, jak by ho vezli příbuzní na pohotovost. Přesto se rozhodl, že tomu stvoření pomůže a nech se tedy děje vůle Boží. Opatrně k němu šel a začal na něj tichounce mumlat uklidňující slova, tedy alespoň doufal, že jsou uklidňující. Když byl už přímo u želez, tak se po něm štěně ohnalo, bylo vystrašené a v šoku z bolesti, přesto se Damien nechtěl vzdát tak lehce, když už se rozhodl, že pomůže. Proto začal opět tiše mluvit na štěně a snažil se ho uklidnit. Když štěně vlka vidělo, že ten dvounožec mu asi neublíží, trochu se zklidnilo a dovolilo, chlapci železa otevřít.
Damien měl co dělat, aby ty zrezivělá železa otevřel, pot se z něj lil, vynaloženou námahou, přesto nepřestával mumlat utišující slova ke štěněti. Po půl hodině se mu podařilo ten krám rozevřít a opatrně z něj štěně vytáhnout. Dal si ho na klín a zkoumal jednou rukou jeho zranění na noze, která byla celá od krve. Druhou rukou ho hladil po hlavičce a doufal, že tím štěně uklidní. Štěně zatím neprotestovalo, docela se mu zamlouvalo v klíně chlapce, bylo tam teplo jako v noře u mámy. Damien zatím zjistil, že má štěně nožičku zlomenou a mohl by také dostat infekci do otevřené rány, proto ho vzal a vydal se najít nějakou vodu, aby mohl tvorovi ve svém náručí ránu vyčistit. Štěně se mezitím smotalo do kuličky a uklidněno Damienovým teplem usnulo.
Z křoví zatím štěně a chlapce pozorovali cizí oči. Byl zvědavý, co tu chlapec chce, kdo to je a co má v úmyslu s tou kuličkou v náručí. Už sám se chystal to štěně vysvobodit, když uslyšel kroky a šramot v křoví, proto se rozhodl vyčkat, co se bude dít. Chlapec měl kuráž, to se muselo uznat, viděl jeho zrychlený dech, který značil, že má strach, přesto ho nakonec viděl, jak začal mluvit k tomu tvorečkovi a opatrně se přibližoval na dosah želez, po hodně dlouhém času se mu nakonec podařilo železa otevřít a štěně vlka vyndat a teď s ním někam jde. To ještě bude zajímavé, proto se vydal za těmi dvěma nepozorovaně, aby zjistil odpovědi na své otázky.
To už Damien, ale přišel na pěknou mýtinku, kde uprostřed byla studánka, sice byla zapadaná listím, ale nevadí. Však on ji vyčistí a pak svého malého kamaráda ošetří. Opatrně si klekl, aby moc se štěňátkem nehýbal a nevzbudil ho. Položil si ho do klína a začal pomalu čistit studánku. Když byl u konce, tak se klubíčko v jeho klíně začalo mrvit. Proto nechal své činnosti a motýlím dotykem začal štěňátko hladit od hlavičky po zádíčka. Vlče pomalu otevřelo oči, protáhlo se a tichounce kniklo, jak ho bolela přední nožička. Damien proto neustával v hlazení a opět začal na něj mluvit: „Ššš, já vím, že to bolí maličký, hned ti to ošetřím, asi budeš i hladný, ale co ti dám to nevím, sám sem nejedl od včera. No nic první ošetříme nožičku, a pak budeme řešit jídlo, co ty na to?“ ptal se ho, i když věděl, že mu štěně nemůže odpovědět. Štěňátko však na něj koukalo jako by mu rozumělo, nad tím jenom Damien pokrčil rameny a začal si sundávat své triko. Věděl sice, že se to doma neobejde bez výprasku, ale potřeboval ránu něčím vymýt a pak také obvázat. Triko začal opatrně trhat na obvazy, jeden kousek látky vzal a namočil ho ve vyčištěné studánce, opatrně aby svému malému kamarádovi ještě více neublížil, začal čistit jeho nožku. Vlčkovi se to moc nelíbilo, přesto držel a jen za čas si zavyl. Když byl Damien přesvědčen, že noha je vymytá, začal ji opatrně obvazovat zbylými pruhy látky s trika, které roztrhal. Klubíčku v klíně se to moc nezamlouvalo, proto začalo chňapat po chlapcových rukách.
„Já vím, že se ti to nelíbí, ale musím ti ji zpevnit, aby ti srostla dobře a navíc, nechci, aby si tam dostal infekci,“ vysvětloval mu chlapec a opět ho pohladil, aby kuličku na klíně uklidnil. Když byl spokojený se svou prací, začal opět k štěněti mluvit, aniž by si to uvědomoval.
„Tak a teď bychom ti měli najít něco k jídlu, a taky ukrýt, kde přečkáš noc. Vzal bych si tě k sobě, ale dopadlo by to tak, že bychom v tom lepším případě letěli oba z domu. V tom horším ty by si nepřežil a já bych měl život na vlásku. Ale řeknu ti, že sem takový stvoření ještě neviděl. Budu se muset podívat do nějakých knížek, co jsi zač. Asi už z toho blázním, když si s tebou povídám,“ nakonec povídá Damien klubíčku ve svém náručí, když si uvědomil, že s ním mluví jako s kamarádem. I se štěnětem se zvedl a vydal se hloub do lesa najít pro něj i sebe něco k jídlu, přeci jen jeho žaludek už upozorňoval, že by se měl najíst.
Neznámý vše pozoroval opět skrytý, viděl, jak si chlapec kleká a čistí studánku, jak utišuje štěně vlka sněžného, jak trhá své triko a vymývá ránu a nakonec ji zavazuje, musel se pousmát nad reakcí štěněte. Zarazila ho až slova toho chlapce. Podivné nikdy ho ani ve vesnici nezahlédl a teď o své rodině mluví jako by ho týrala. Bude se na to muset podívat. Ten chlapec nebyl obyčejný, cítil z něj něco, co nedokázal zatím identifikovat. Když viděl, že se chlapec zvedá i se svým nákladem a vydává se ještě hloub do lesa, začal mít o něj obavy, toto není už zrovna část lesa, kde by se měl toulat mladý chlapec. Proto se ihned tiše vydal za ním, aby zabránil nejhoršímu.
Damien si to zatím mířil rovnou za nosem a pozoroval své okolí, jestli neuvidí něco k jídlu pro ně dva. Les začal více houstnout a byl více tmavý, přesto Damien pokračoval v cestě dál. Vlče na jeho rukách už opět spalo, ukolébalo ho teplo Damienových paží a tlukot jeho srdce. Najednou se v zemi před nimi objevil šíp a ten Damiena zarazil uprostřed pohybu. Ochranářsky ovinul těsněji své paže kolem svého nákladu a vyčkával, co se bude dít.
Z houští před ním vyšel napůl kůň a napůl člověk, o těchto tvorech Damien vždy jen četl, nikdy neviděl Kentaura živého, a co hlavně ani netušil, že by mohl žít.
„Co tu chceš mládě lidské?“ zeptal se zhurta tvor před ním.
„Omlouvám se, já netušil, že se sem nesmí chodit, hledám něco k jídlu pro sebe a svého malého svěřence,“ překotně drmolil Damien vysvětlení.
„Co to držíš v náručí? Co si mu udělal? Jak si dovoluješ ohrožovat tak vzácný druh?“ opět hartusil kentaur.
„Já, jsem mu nic neudělal, prosím, já ho jen vyprostil ze želez a ošetřil mu jeho zranění. A teď jsem hledal něco k jídlu pro něj, proto jsem zabloudil na vaše území. Moc se vám omlouvám,“ opět se snažil Damien omluvit a ještě více omotal své ruce kolem vlčka, aby ho nebylo vidět, kdyby náhodou chtěl ten tvor před ním, ublížit jeho kamarádovi.
Kentaur jeho počínání sledoval, viděl, jak chlapec, který stojí před ním, se snaží vlka před ním ochránit. Sledoval, jak zběsile tepe jeho krční tepna, chlapec měl strach, ale nedokázal rozluštit z jeho pohledu, jestli z něj nebo o toho tvora ve svém náručí.
„Kdo jsi?“ opět promluvil kentaur.
„Damien,“ odpověděl chlapec.
„Damien, nikdy sem tě tu v lese nepotkal,“ opět zahalasil kentaur a upřeně zíral na chlapce před sebou.
„Ani jste nemohl, pane, dnes sem tu poprvé,“ odpověděl chlapec.
„Poprvé? Jsi u některého z lidí tu ve vesnici na prázdninách? Proto nevíš, že v lese straší?“ sondoval opět kentaur.
„Ne, pane, bydlím tu už dlouho, ale nikdy sem neměl čas si sem zajít na procházku. Ale ano, vím, co si vesničané povídají o tom lese, přesto se mi tak strašidelný nezdá. Lidé jsou někdy horší než zvířata sama o sobě,“ to už si zašeptal chlapec jako by sám pro sebe. Přesto ho slyšeli dvoje uši navíc, kentaur zpozorněl a vypadal velmi překvapeně.
„Proč si myslíš, že jsou lidé horší než zvířata, i ty si člověk,“ ukazoval na něj kentaur.
„Člověk, to je věc názoru, moji příbuzní by ti řekli, že jsem jen spratek, chuligán, nevychovanec nebo taky chlapčisko, ale za člověka by mě považovali stěží. Lidé ubližují z radosti, závisti a zvrácenosti svých duší, ale zvířata ubližují jen, když jsou zahnána do kouta anebo když mají hlad,“ vysvětloval chlapec svůj názor.
„Máš zvláštní názory,“ odpověděl kentaur, „kolik ti je let, Damiene?“ položil otázku opět kentaur.
„Bude mi 12 let, pane, povídá se mi tu s vámi hrozně dobře, ale měl bych tomu malému sehnat něco k jídlu, kdo ví, jak dlouho byl uvězněn a kdy naposledy něco jedl,“ snažil se ukončit rozhovor Damien.
„Hm, 12, si ještě dost mladý na své názory, chlapče. Tak najíst by si chtěl dát vlkovi, je ještě malý, postačí mu mléko a to seženeš i u vás lidí, když si ho vezmeš domů,“ pronesl opět kentaur.
„To je vlk? Já ještě takového nikdy neviděl ani v knížce, pane. Ale já si ho domů vzít nemůžu, i když bych chtěl a mléko nedostanu ani já sám, natož abych ho směl dát tobě,“ povzdechl si Damien opět tiše do kožichu štěněte a skryl své oči, ze kterých skápla jedna slza, ne za něj, ale za vlče. Věděl, že k mléku se nedostane a vlče je opravdu malé, aby mohlo něco jiného. Ani tento povzdech ovšem neunikl pozorným uším kentaura a cizince.
„Jak to myslíš s tím mlékem, vysvětli to!“ poručil mu kentaur.
„Na co to potřebujete vědět? Vždyť je to jedno proč, stejně s tím nic udělat nemůžete,“ začal odmlouvat Damien a snažil se odsunout od kentaura. Ten se jen usmíval, přesto chtěl vědět proč.
„Odpověz na mou otázku mládě a rozhodnutí jestli s tím můžu nebo nemůžu něco udělat, nech na mě,“ stal si na svém kentaur. Damien si jen povzdechl, z tohoto se asi nevykroutí, a proto se rozhodl raději říci pravdu.
„Já žiji u příbuzných ve vesnici, ale podle měřítek jiných lidí, se ke mně chovají jako ke sluhovi, za den dostanu sem tam najíst, napít vody, ale o mléku si mohu nechat jenom zdát, to je moc drahé a nezbylo by na jejich Lolinku,“ na jednou se opět zasekl v řeči a rozhodl se, že už raději nic neřekne, nabreptal toho už teď více než dost.
„Proč žiješ u příbuzných, kde máš rodiče?“ nedalo to starému kentaurovi.
„Nemám, kde jinde bydlet, o rodičích nic nevím,“ opět zamumlal odpověď chlapec.
„Nikdy si se nezajímal o své rodiče? To je zvláštní, dle tvého chovaní vůči vlkovi, bych řekl, že máš dobré srdce a teď je ti jedno, co je s tvými rodiči?“ opět zaryl kentaur.
„Je to jinak než si myslíte,“ povzdechl si Damien, ale do pokračování se mu moc nechtělo. Starý kentaur pochopil, že to nebude jen tak, proto se rozhodl, že jestli chce o tom chlapci zjistit něco více, bude muset nakrmit toho vlka i s ním a pak mu jazyk rozvázat.
„Pojď se mnou!“ přikázal na jednou kentaur před ním. Damien jen pokrčil rameny a vydal se i se svým kamarádem za tím tvorem před ním.
Když neznámý viděl, jak se kentaur otočil a i s chlapcem v patách míří hloub do lesa, vydal se za nimi. I on byl zvědavý čím dál více na toho chlapce. A věděl, že starý dobrý Izmael, dostane odpovědi na své otázky. Stejně s nimi potřeboval mluvit, tak spojí užitečné s příjemným.
Damien s kentaurem zatím došel do kentauří dědinky. Všichni se přišli podívat na toho vetřelce, kterého přivedl starý Izmael.
„Noro, přines prosím misku mléka, trochu zeleninové polévky a kousek chlebu a zavolej také naši ranhojičku,“ vydal příkaz Izmael. Damien zatím hladil štěňátko v jeho náručí, aby ho uklidnil, asi se mu nelíbilo tolik velkých tvorů. Přemýšlel jestli by tomu tvorečkovi mohl dát jméno a chodit za ním, když by mu vyšel čas. Byl tak ponořen do svých myšlenek, že vůbec nevnímal okolí kolem sebe. Proto se lekl, když na něj promluvil kentaur, který ho sem přivedl.
„Tady tu máš, ta hnědá miska je pro to štěně a ta bílá je pro tebe, najezte se, a pak si pořádně promluvíme,“ popohnal ho Izmael. Damien tedy položil štěňátko na zem, kde ho konečně mohli vidět všichni kentauři a zalapali po dechu. Nakonec si převzal od starého kentaura misku s mlékem a položil ho před něj, štěně se nijak nehrnulo k misce, jen se bezradně dívalo na Damiena. Nakonec si vzal Damien i svoji misku ze starcových rukou a posadil se vedle štěněte. Jeho chování dost udivilo všechny kentaury. Než se Damien pustil do své porce jídla, pozoroval svého chráněnce, když viděl, že se stále ještě štěně do svého jídla nepustilo, odložil svou misku vedle sebe a přesunul se k němu. Vzal si ho opět na klín a podal si i jeho misku. Namočil do ní jeden prst a začal s ním šermovat před čumáčkem kuličky. Druhou rukou ho hladil po hlavičce, aby mu dodal jistotu. Nakonec to štěně nevydrželo a chňaplo mu po prstě na kterém zůstaly kapky mléka. Když viděl, jak se drobek olizuje, opět v misce smočil prst a dal ho před čumáček malé kuličce, ten už se nezdráhal a hned se po něm vrhl. Tento rituál se opakoval do té doby než se štěně najedlo a v misce nezůstalo jen pár kapek mléka. Nakonec se pohodlně opět stočilo Damienovi na klíně, kde začalo oddychovat. Proto si teď konečně mohl vzít misku i Damien a najíst se, jeho žaludek už protestoval a vydával zvuky, jak byl hladný. Přesto pro něj bylo přednější nakrmit to klubíčko v jeho klíně jako sám sebe. Izmael nad tím krčil rameny. Takového člověka opravdu ještě neviděl, jasně na nim bylo vidět, že je hladný, přesto své jídlo odsunul a postaral se o vlče. Když viděl, že už Damien dojedl, vzal si od něj misku, předal ji Noře a pokynul mu aby si šel sednout blíž k ohni. Začalo se ochlazovat a chlapec byl jen ve svých kalhotách.
„Pojď k ohni, Damiene, začíná být chladno a musíme si promluvit,“ pobídl ho Izmael. Damienovi se moc nechtělo, ale věděl, že by bylo nezdvořilé odmítnout, když je oba nakrmili. Proto se opatrně zvedl ze země a přesunul se k planoucímu ohni.
„U kterých příbuzných bydlíš? Jak si to myslel s tvými rodiči a řekni nám něco o sobě,“ začal konverzaci kentaur.
„Žiji už od svých dvou let u svého strýce a tety, bydlí tady kousek za lesem v té ulici, kde začíná tento les. Já opravdu o svých rodičích nic nevím a zeptat sem se zkusil jenom jednou, potom vysvětlení co mi bylo dáno, už sem se nikdy neptal, pamatuji si ho dodnes,“ opět zmlkl Damien a začal hladit štěně po hlavě, aby se uklidnil a přišel na jiné myšlenky.
„Jaké vysvětlení jsi dostal?“ nedalo to Izmaelovi. Damien pozvedl hlavu a zadíval se starému kentaurovi do oči, jeho hnědé oči měli teď barvu spíše černou.
„Zlomili o mě vařečku, týden sem nemohl ležet na zádech a ruku sem měl opuchlou ještě dva měsíce,“ promluvil Damien najednou tak chladným hlasem, že se teplota v okolí ochladila o pět stupňů.
„Omlouvám, se ale už budu muset jít domů, děkuji vám za jídlo pro štěně i pro mne, ani nevíte jak si toho vážím,“ s tím se Damien zvedl a bez ohlédnutí se vydal pryč z kentauří dědinky. Kentauři ho nezdržovali, byli v šoku z toho, co se od chlapce dozvěděli a z ovlivnění jeho okolí jím samotným. Po odchodu Damiena, vyšel ze stínů lesa náš cizinec, pozdravil se s Izmaelem a odebrali se do jeho chaloupky, která byla na druhé straně dědinky.
Damien se zatím vrátil na palouk, kde našel studánku, položil štěně vlka, jak se dozvěděl na zem a šel se rozhlédnout kolem, aby mohl připravit štěně na noc. Malý se zatím vzbudil, když necítil teplo, které vydával jeho zachránce a pozoroval jej, co bude dělat. Damien zatím nasbíral mech, suchou trávu a snažil se vytvořit pohodlnou postel v houští ze strany, kde by nefoukal vítr a štěně tu mohlo přečkat noc v pořádku. Když bylo všechno, tak jak si představoval, přenesl jej do pelechu. Kde se s ním rozloučil a vydal se domů. Věděl, že tam ho nečeká nic dobrého, ale přesto to zatím mohl nazývat domovem.
Izmael a cizinec vešli k němu do chaloupky, tam bylo soukromý, tady se je nikdo neodváží rušit.
„Vítám tě u nás po dlouhé době, co tě k nám přivádí?“ ptal se zvědavě Izmael.
„Dobrý večer, Izmaeli, přivedl mě sem ten chlapec, je dost zajímavý a něčím zvláštní. Jen nemůžu přijít na to čím. Vlastně jsem ho sledoval od doby, kdy vytáhl to štěně z želez, také jsem slyšel tvůj rozhovor s ním, dost mě to zarazilo. Jestli je pravda všechno, co řekl, je k podivu, že má takový přístup k životu a necítí se ukřivděně,“ odpovídal cizinec, „ale hlavně proč jsem přišel. Chtěl jsem s tebou mluvit o nastávajících časech. Byl jsem zvědavý jestli jsi poslední čas zacítil pohyb magie. Mám takový pocit jakoby se začala dělit, nebo lépe řečeno je tu nějaká anomálie, která není normální,“ vysvětloval neznámý.
„Také mě překvapil a máš pravdu je na něm něco divného, ale za celou dobu jsem nezjistil proč. Musím s tebou souhlasit, je něco cítit ve vzduchu, budu muset pozorovat hvězdy a snad najdu odpovědi na tvé otázky a pocity. Zdržíš se dlouho?“ pokračoval v rozhovoru kentaur.
„Půjdu zkontrolovat ještě to štěně, a pak se uvidí. Děkuji za rozhovor, určitě se ještě uvidíme, zatím dobrou noc, Izmaeli,“ loučil se neznámý.
„Dobře, uvidíme se později, dobrou noc, chlapče, dobrou noc a opatruj se,“ loučil se i Izmael.
Když dorazil Damien k domu svých příbuzných byla už tma, tak jako bylo přes den dusno, teď začínalo být chladno a on stále na sobě měl jenom kalhoty. Opatrně vstoupil do domu a přemýšlel jestli se mu podaří proklouznout do svého pokoje, aniž by jeho příbuzní zjistili, že je doma a bez trika. Jeho přáni se mu však nesplnilo, když se plížil kolem obývacího pokoje, otevřely se dveře a vyšel jeho strýc.
„Tady si ty chlapčisko jedno, kde si byl tak dlouho a co si vlastně o sobě myslíš? Nenachystal si večeři, neuklidil si kuchyň, jak si to vůbec představuješ?!“ hartusil strýc a jak nadával, tak Damiena pohlavkoval, jedna rána byla tak nešikovná, že se udeřil o zárubně. V hlavě mu vybouchla bolest a zatmívalo se mu před očima, ale jeho strýc toho nedbal a jako by z dálky slyšel další nadávky: „kde máš naše triko, co jsi od nás dostal? Tak tobě bylo teplo, ano? Já ti dám, ty neřáde, až si budeš vydělávat, tak si ztrácej věci jak se ti zlíbí, ale naše věci budeš mít v pořádku,“ to už měl v ruce vařečku a Damien cítil jak ho bije, kde se mu zlíbí, záda měl v jednom ohni, přesto si zkousl ret, aby nevydal ze sebe ani hlásek, nikdy jim nedopřeje to ponížení, aby ho viděli brečet a naříkat. To nejhorší ale teprve mělo přijít, „zítra přijedou Lolinčiny kamarádky z tábora, ráno tě zavřu do sklepa, žádný pobuda jako ty tady nebude svou přítomností otravovat vzduch a teď zmiz,“ s posledním slovem ho kopl do žeber. Damien se opatrně posbíral ze země a snažil se vylézt schody do patra, hlava se mu motala po tom úderu do zárubní, nemohl se pořádně nadechnout po tom úderu do žeber, záda měl jako v ohni a cítil jak mu stéká po nich něco teplého, přesto přese všechno se nakonec dostal do svého malého pokojíku, posadil se na postel a začal přemýšlet. Věděl, že tady ho už nic dobrého nečeká a proto se rozhodl, že odtud uteče, posbírá si všechny své věci, a jak jeho příbuzní usnou, uteče zpět do lesa za Dinem, tam už to horší být nemůže. Nějak se protluče a snad to s ním nějak dopadne. Jak si namyslel, tak začal dělat, opatrně vstal ze svého lůžka, tichounce otevřel skříň a začal pomalu skládat své věci do komínků na postel. Když měl skříň vyklizenou, pokračoval ke starému psacímu stolu, odkud vytáhl své školní potřeby na další rok, budou se určitě hodit, vzal si školní batoh a všechny své věci do něj naskládal, teď už jen počkat až usnou. Také přemýšlel, že si vezme nějaké jídlo, stejně se sem už nevrátí a Dino bude potřebovat mléko, určitě bude mít hlad. Batoh ještě rychle schoval pod postel, oblékl si pyžamo a zalezl pod přikrývkou. Jen co ulehl a začal předstírat, že spí. Otevřely se dveře od jeho pokoje, aby jej jeho příbuzní zkontrolovali jestli už je v posteli, když viděli, že spí, opět odešli do své ložnice. Damien ještě počkal hodinu až utichne opravdu celý dům, opatrně vylezl z pokrývek, hodil na sebe opět kalhoty, triko, mikinu, sebral deku, kterou byl přikrytý, do druhé ruky vzal batoh a vydal se opatrně do kuchyně. Tam nejtišeji jak mohl otevřel lednici, sebral mléko, sýr a lednici opět zavřel, z chlebníku vyndal chleba a pořádně zakrojil, věděl, že pak už budu hladný a nebo odkázaný sám na sebe. Vše přidal do batohu ke svým věcem, ještě se rozhlédl po kuchyni, jestli nebude něco potřebovat, když jeho pohled padl na lékárničku. Opatrně se k ní přiblížil a otevřel ji, vyndal z ní nějaké obvazy, dezinfekci a náplasti, více si nedovolil vzít. Opět vše přidal do batohu, ten vzal do ruky, do druhé deku a vydal se pryč z domu. Musel jít tiše, aby nikoho nevzbudil a navíc byl zraněný a dost jej to bolelo, přesto už si přál být v lese s Dinem. Když se konečně dostal z domu, snažil se trochu zrychlit, aby už byl ve stínu lesa, noc byla osvícená měsícem a byl by nerad, kdyby ho někdo viděl. Jeho přání se mu tentokrát splnilo, nespatřen a v rámci svých možností došel do lesa, nedíval se napravo a ani nalevo, šel přímo na palouk za Dinem. Měsíc mu svítil na cestu, když tam konečně přišel, byl velmi unaven a rozbolavěn, přesto si položil deku na půlky blízko pelechu Dina, batoh si dal pod hlavu. Zalezl dovnitř deky, položil se na břicho a zavřel oči, riskovat spaní na zádech se neodvážil.
Vlče otevřelo oči a zavětřilo ve vzduchu, zacítilo pach svého zachránce, ale byl takový jiný s příměsí krve. Opatrně se vyplížil z mechu a sena a po třech svých nejistých nohách se vymotal z houští. Když viděl obrys před sebou, který se nehýbal, opatrně k němu přihopsal, zacítil ještě více svého zachránce, proto se štěně rozhodlo zavrtat pod jeho deku a přitulit se k jeho teplému tělu a bijícímu srdci.
Damien už byl v polospánku, když zacítil jak se k němu něco malého a chlupatého přitulilo, opatrně nazvedl ruku a podíval se, co to je, na rtech mu pohrával mírný úsměv, když spatřil Dina, jak se k němu tulí a už opět oddechuje. Proto ho pohladil po hlavičce a tichounce zašeptal: „Spi, můj malý Dino, zítra nás čeká mnoho práce a starostí,“ nakonec taky zavřel své oči a oddal se spánku.
Z křoví je pozoroval cizinec, musel se usmát na ten obrázek před sebou, šel hledat to vlče a nakonec najde i toho chlapce, ale něco se mu na něm nezdálo. Byl jinak oblečený to ano, ale proč je v noci v lese? Když viděl, jak je o vlče postarané, obrátil se na zpět, že to půjde říct kentaurům, v tom se mírný vítr obrátil a on zacítil ve vzduchu pach krve, ne vlčí, jak by čekal, ale lidské. Proto se rozmyslel a vydal se k teď už spícímu chlapci. Opatrně, tak aby nevzbudil ani chlapce, ani vlče, odkryl z chlapcových zad deku, na mikině v měsíčním světle viděl fleky, byl si jist, že je to krev, proto tedy je chlapec zde, opět ho opatrně přikryl. Otočil se a vydal se tam, kam měl namířeno, byl rozhodnut se ráno pro chlapce vrátit a promluvit si s ním. Podle odpovědí se pak rozhodne.
2024 ©